Jaké jsou hlavní „smrtelné“ hříchy dle katolické církve? Pýcha (superbia), Lakomství (avaritia), Závist (invidia), Hněv (ira), Smilstvo (luxuries), Nestřídmost (gula), Lenost (aced). Byly volnou inspirací pro skutečně mimořádně zajímavou operku či ballet chanté Kurta Weilla Sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů). Nevím, jestli něco z toho je v České filharmonii, ale to, co předvedla v první části koncertu 10. dubna bralo dech.
Fota Ivan Malý.
Bohužel jen koncertní provedení nabídla Česká filharmonie abonentům a „externistům“ 9. 10. a 11. dubna. (Snad bude jednou možné plnohodnotné uvedení s baletem ve Vltavské filharmonii.) V podstatě taneční suitě (valčík, foxtrot, shimmy, tarantula…) hrají důležitou roli prvky jazzu, kabaretu, operety a zčásti i opery. Je to úžasná hudební směs eklekticismu a originality, nových pohledů na staré formy, hudby, která občas hraničí s groteskou. Dirigent Simon Rattle měl vše samozřejmě pevně v rukou, velmi dbal i na sebemenší detaily. Většinou dokázal filharmoniky inspirovat k přesvědčivému vyjádření jemných změn v dynamice i agogice, i když občas to bylo marné. Nicméně hráli s neskutečným nasazením a srdcem. Středobodem Weila byla dvojjediná Magdalena Kožená, která posluchače fantasticky provedla světem obou sester – zpívající Anny I a imaginárně tančící Anny II. – „Nejsme vlastně dvě osoby, ale jedna… Máme minulost i budoucnost, srdce i vkladní knížku,“ zpívá Anna I v Prologu. Neméně sugestivní je symbolistní text Bertholda Brechta!
Paní Kožená dala Weilovi maximum svých nemalých možností. Nicméně to byla přes určitou syrovost vlastně opera. Paní Kožená, ač neuvěřitelně flexibilní bytost, nemůže překročit svůj operní stín. Podle mě jsou však ideální Annou spíše „kabaretní“ osobnosti typu Ute Lemper. Ale přiznávám, že to je hodně subjektivní pohled a minimálně opakovaně vyprodané Rudolfinum mělo jiný názor. Mužské kvarteto imitující Rodinu zpívalo bezvadně, téměř bez forze a většinou čistě, jakkoli znám z nahrávek lepší obsazení (Aleš Briscein, Alessandro Fischer, Lukáš Zeman, Florian Boesch).
Zato jsem ještě nikdy neslyšel lepší doprovod! Česká filharmonie hrála světově, navíc měla velmi silné obsazení na vedoucích postech (Jan Mráček, Eva Krestová, Ivan Vokáč, Andrea Rysová, Jana Brožková, Lukáš Ditrich, Jan Vobořil, Michael Kroutil ad.) Přes názor, který se liší od vidění české kritiky, považuji uvedení Kurta Weila za jeden ze zásadních dramaturgických počinů 129. sezony České filharmonie.
Po takovém hudebním závalu byla přestávka nejen oddychem, ale doslova emocionálním požehnáním, neboť přišel radikální střih – Slovanské tance, op. 46, Antonína Dvořáka. Nevím, proč pan Rattle zvolil právě hudbu, kterou každý Čech zná a v níž se toho nedá moc nového vymyslet a záleží v první řadě na kvalitě orchestru. Možná si prostě jen chtěl splnit dávný sen provést tuto hudbu na nejdvořákovatějším místě na světě… Skočná, česká polka, sousedská, furiant je jiný svět než Kurt Weil, který je dirigentovi evidentně bližší, ač má moravskou manželku. Pokoušel se o drobné interpretační posuny, z nichž některé filharmonici realizovali, jiné však nikoliv a trvali na dobré tradici, kterou mají v krvi. Nicméně akceptovat museli tempa, jež byla třeba u jedničky, pětky, šestky, sedmičky i osmičky hraniční. Houslisté sice vše samozřejmě stihli, ostatně jsou v tomto státě nejlepší, ale dovedu si představit, že mohli mít občas nahnáno. Celek byl efektní, leč nebyl zajímavější či novátorský než od Bělohlávka, Hrůši, Netopila, Ančerla nebo například Mackerrase.
Coda: Navrhuji vedení filharmoniků zvážit experiment, že by nějaký Novoroční koncert v Dvořákově síni ozdobili Slovanskými tanci op. 46 bez dirigenta v tradiční interpretaci. Jan Mráček je koncertním mistrem mezinárodní úrovně a jistě by orchestr, který tuto hudbu zná skoro zpaměti, bez problémů dovedl do vítězného konce.
Luboš Stehlík
