Zvony I.

„Zvon, který nemá dobrý zvuk, je k ničemu. Je to pak pouze výtvarný předmět… Bránu zvonárny mohou opustit jen dobré zvony… Zvon má sloužit člověku a je velkým paradoxem, že největší nebezpečí pro zvon představuje zase člověk.“

Fota: archiv Petra Rudolfa Manouška.

Zvon je jednak podivuhodný předmět, jednak hudební nástroj. Většinou slouží lidem ve věžích, kde je jaksi nedostupný a oko na něho nedohlédne. Téměř vždy je výtvarně ozdoben, nicméně jeho krása spočívá ve zvuku. Nahoru za ním stoupají jen vyvolení, na prvním místě zvonaři, kteří jej buďto pozdvihují, nebo mu dávají nový život. Zvon se však rodí  v zemi. Zvonař míchá měď a cín, tvoří z hlíny  formu, dává svému dítěti-zvonu bohatství zvuku, ve spolupráci s kovářem srdce a vyzdvihuje zvon nakonec vzhůru, kde udává řád a rytmus života. Někdy se raduje, jindy truchlí, ba i bije na poplach. Obdivuji houslaře, ale poslání zvonaře mi přijde posvátné. Když slyším vznešený zvuk svatovítského Zikmunda, symfonii zvonů Klokot, Zelené Hory, vimperský Maria Hilf, rychnovského Kryštofa, zvonohru ve Křtinách…, zastavím se a bez dechu s úctou poslouchám. Zvon se stovky let nemění a nejlepší opusy mi připadají podobně dokonalé jako housle Antonia Stradivariho. 

Petr Rudolf Manoušek (1957) rozvíjí rodovou tradici, která začala v první dekádě 20. století. Navázal na odkaz dědy-zakladatele Rudolfa Manouška st. (1881-1951) a svého otce Rudolfa Manouška ml. (1909-1994). Můj hlavní dojem ze sto dvacetileté cesty rodu Manoušků, jež byla nelehká, někdy dramatická až tragická? Láska ke zvonům, láska k řemeslu, láska ke zvukové symfonii zvonů. Láska a nadšení prolínaly i náš rozhovor, jenž se uskutečnil ve formálním sídle firmy Manoušek ve Zbraslavi, kde se už ale zvony neodlévají a hlavním magnetem je Muzeum zvonařství. 

Ve vašem rodu jste třetí generace. Jak tuto tradici uvnitř sebe vnímáte, nakolik je to zavazující?

Moje děti si vybraly jinou práci, která jim přináší spokojenost v životě, pokračovatele tedy nemám… Vždycky jsem velmi silně vnímal tradici zvonařství našeho rodu a později jsem si ověřil, že je tomu stejně u všech mých zahraničních kolegů. Zvon nelze vyrobit za týden, takže zvonař má na svou cestu k dokonalosti poměrně omezený čas a musí velmi tvrdě pracovat. Když potom může navázat na výsledky práce svých předků a poučit se z jejich úspěchů i chyb, dá mu to určitý náskok, takže se během života může posunout trochu dál a zkušenosti pak předat svému nástupci. Samozřejmě nikdy není zaručeno, že následovník bude lepší nebo aspoň stejně dobrý, jako jeho předek. V historii můžeme najít příklady, jak pokračovatel rodu k vedení firmy neměl schopnosti nebo rezignoval na kvalitu a tím doslova zničil předchozí dobré jméno, které jeho předkové dlouho budovali. Toto vědomí je pro mě zavazující a nikdy bych si nedovolil něco takového dopustit.

Vnímání a funkce zvonu se v běhu času proměnila. Určoval ráno, poledne, klekání, svolával ke mši, uctíval zemřelé, oslavoval svatby. Dnes je to exkluzivita, možná i atrakce, doufám i kulturní objekt hodný ochrany… 

V naší zemi je zvon v povědomí lidí stále velmi úzce propojen pouze s kostelem či zvoničkou na návsi, v lepším případě si někdo připomene odbíjení věžních hodin. Dnes už pochopitelně nejsme odkázáni na polední zvonění jako jediný časový signál, ale funkce zvonu jako hudebního nástroje zůstává téměř neznámá – ostatně i zvonohra pražské Lorety byla po několik staletí víceméně exotickou atrakcí, od níž nikdo neočekával širší využití. Stejně tak vnímání zvonu jako součásti kulturní historie zůstává výsadou poměrně úzkého okruhu lidí, kteří jsou schopni takovou hodnotu vidět. Je to markantní především na sbírkách pro restaurování zvonů, kdy jsou mnohem častější a větší příspěvky od jednotlivců než firem či institucí a vyřizování státních dotací a grantů na tyto účely patří k nejobtížnějším. V každé zemi je přístup ke zvonům trochu jiný, ale vždy si zvon s sebou nese určitou symboliku a nadčasovost.

Ztráty tradic je mi líto, potřeba znamení času zmizela, ale tak to je. Na pražské Lhotce jsme dělali tři zvony v roce 1978.  Dlouhou dobu, i za předchozího režimu, to bez problému fungovalo. Před asi šesti lety člověk ze sídliště, asi kilometr daleko, začal protestovat a pan farář místo aby zvonění tvrdě bránil, začal ustupovat. Skončilo to tak, že se dnes téměř nezvoní. Když se dnes instalují zvony, musíme volat komisi hygieniků, dodávat data o vyluzovaném zvuku a oni provádějí hlukové zkoušky často dřív, než se dostaví věž. Hlavně nerušit lidi. To mi přijde líto. Zvon je hudební nástroj, který by měl fungovat.  Chápu, že když někdo bude bydlet naproti věži kostela v úrovni zvonice, že mu to v šest ráno vadí. Ale to je věc komunikace a tolerance mezi lidmi. Ale tříminutové zvonění v poledne by nemuselo vadit nikomu. Například v chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Praze bylo šest velkých zvonů od mého dědy, přičemž největší měl tři tuny. Je to náměstí, které obklopují domy a zvonilo se tam. Dnes tam mají jen zvony dva a čas od času lidé protestují. Naštěstí si je kostel umí obhájit.

Proč tam jsou jen dva?

Vzala je válka. Všechny Němci zrekvírovali, takže v roce 1992 jsem pro tento chrám vyrobil dva zvony. Tehdejší farář si myslel, že je postupně doplní do plného stavu. Už k tomu nedošlo a pochybuji, že k tomu někdy dojde.

Základem zvonařského umění je jako třeba u houslaře určitě dokonalé řemeslo, jistě i tradice. Jakou roli hraje kreativita?

Zvonař nemá příliš velký prostor k volné tvorbě. Zvon je v první řadě hudebním nástrojem, takže všechno se podřizuje snaze o co nejdokonalejší akustické vlastnosti. Trochu volnější hranice má sochař, který vytváří výtvarnou výzdobu zvonů, ale i ten musí striktně respektovat zákonitosti zvonového profilu. Ty určují, kde je možné umístit více výtvarných prvků a kde jsou naopak nežádoucí, stejně jako předepisují určitou vyváženost na povrchu zvonů i výšku reliéfů. Opomenutí či nerespektování pravidel se vždycky negativně projeví na kvalitě zvuku a pak už je na nápravu pozdě. Kromě toho je už samotné zadání zakázky vázáno mnoha podmínkami, takže kreativita se může projevit pouze v umění jak docílit optimálního výsledku.

I Stradivari došel ke geniálnímu mistrovství přes sumu pokusů a hledání. Bylo tomu tak i u vás? 

U žádné práce nemůžete vyloučit nezdar. Přestože člověk věnuje maximální péči a snahu o nejlepší výsledek, stačí jen drobné opomenutí zdánlivého detailu a výsledkem je fatální chyba. Dobrý zvonař by neměl dělat kompromisy, protože i malé odchylky pro laika vcelku nepodstatné odborník muzikant pozná a může to být třeba až po staletích. Učení z vlastních chyb bývá tvrdé už jen proto, že nezdařený zvon většinou nelze nijak opravit a musí se udělat znovu. U mě tomu nebylo jinak. Určitě jich pár desítek bylo, ale vždycky jsem měl snahu co nejdříve najít příčinu, ten špatný roztavit a odlít nový. Bránu zvonárny mohou opustit jen dobré zvony.

Poznáte vlastní práci?

Své zvony samozřejmě poznám po hlase, stejně jako lze rozlišit zvony významných zvonařů z minulých staletí. Je to dáno charakteristickým zvukovým obrazcem, který představuje něco jako rukopis autora. Některé alikvotní tóny třeba chybí, u jiného zvonového profilu mají zase typickou odchylku či zní výrazněji, než je obvyklé. To jim dává zvláštní barvu tónu, proto byl také jeden z dědových zvonových profilů ustanoven jako etalon v mezinárodních kampanologických směrnicích pro kolaudace zvonů.

Jste i restaurátor zvonů. Který zvon, který prošel vašima rukama, byl nejstarší?

Asi ten nejstarší byl odlit roku 1318 a visí ve zvonici kostela sv. Mikuláše v Trnavě, v roce 2008 jsme tam restaurovali všechny tři velké zvony. V paměti mám také zvon z Městské věže ve Vimperku, odlitý roku 1419, nebo zvon „Kateřina“ z roku 1475 v klášteře Premonstrátů na pražském Strahově. Některé staré zvony nemají příliš dobrý hlas a jejich hodnota je spíše historická. Jiné jsou zase mimořádně kvalitní po stránce akustické i kovolitecké, jako třeba téměř šestitunový zvon „Kryštof“ z roku 1602 v Rychnově nad Kněžnou. Vždycky je to ale fascinující setkání s dílem, vytvořeným před několika staletími a mám radost, když se takový zvon po restaurování vrací do života.

Zvon provází člověka určitě tisíc let. Vyráběl se vždy stejně?

Zvony se tradičně odlévají ze zvonoviny, což je slitina 22-23% čistého cínu a 77-78% čisté mědi. Žádné další kovy nejsou žádoucí a dlouholeté pokusy prokázaly, že nejlepší výsledky má skutečně jen čistá zvonovina. Oba kovy jsou poměrně drahé a mnoho zvonařů se proto snažilo najít levnější slitinu. Existují zvony odlité z mosazi, bronzu s nižším obsahem cínu, různých zinkových slitin nebo z litiny. Těch se zachovalo poměrně hodně z poválečných dob, kdy byl nedostatek barevných kovů a litinové zvony se odlévaly jako dočasná náhražka. Přestože některé firmy vyráběly litinové zvony v poměrně slušné kvalitě až do počátku 60. let 20. století, žádný z nich nemohl zvukově konkurovat klasickému zvonu ze zvonoviny. Každý materiál má své specifické vlastnosti a zvonovina je v tomto ohledu nenahraditelná.

Co je na výrobě zvonu nejsložitější?

Základním a pravděpodobně jedním z nejdůležitějších technologických kroků je ten úplně první, tj. výpočet budoucího tónu. Zjednodušeně řečeno jde o stanovení síly zvonové stěny po celé délce zvonového profilu, ve vztahu k výšce, spodnímu a hornímu průměru zvonu. Tím je dán celý soubor základních a alikvotních tónů, který vytváří vlastní hlas zvonu, to vše s přesností na 1/16 tónu. U nových zvonů do souhry s dalšími je navíc potřeba při výpočtu přihlížet k ladění starého zvonu, aby při společném zvonění nevznikala disharmonie. Při stavbě zvonohry s několika desítkami zvonů je pak požadovaná přesnost ladění až 1/100 tónu.

Laická otázka – jak se ladí zvon?

Zvon je naladěn už dříve, než fyzicky vznikne, protože tón je dán profilem zvonového žebra jako výsledek komplikovaného výpočtu. Všechny další technologické kroky mají za úkol pouze zajistit odlití s dodržením maximální přesnosti a kvality. Pokud má hotový zvon odchylku mimo povolenou toleranci, oprava není možná a musí se odlít znovu. Pouze u zvonů pro zvonohry se používá drobné doladění na vertikálním karuselu, protože prostým odlitím nelze docílit tak vysoké přesnosti ladění. Na rozdíl od jiných hudebních nástrojů je zvon při výrobě naladěn jednou provždy.

Role restaurátora zvonů je dnes možná u vás častější než role tvůrce. Povězte mi, s jakými problémy se setkáváte, v jakém stavu jsou, jak moc mohou být „rozbité“?

Zvon má sloužit člověku a je velkým paradoxem, že největší nebezpečí pro zvon představuje člověk. Mnoho poškození vzniká zanedbáním základní údržby, spočívající hlavně v občasné kontrole závěsů a dotažení všech šroubů. Při jejich uvolnění může dojít k pádu zvonu, nárazu do zdiva nebo konstrukce a následnému vylomení zvonu. Sem patří také koroze kovaných prvků na zvonových hlavicích, poškození dřeva hnilobou nebo hmyzem, prasklá srdce a jejich zavěšení nebo vytržené závěsné oko srdce. Další příčinou poškození zvonů jsou různé neodborné úpravy zvonových závěsů i srdcí a montáže amatérsky zhotovených zvonících strojů. Všechny tyto zásahy se brzy projeví značným vytlučením věnce zvonu a jeho puknutím, ostatně vinou příliš těžkého srdce pukl v roce 1936 i čtyřtunový zvon „Vondra“ na klatovské Černé věži. Některé firmy si zjednodušují práci při zavěšování zvonů jejich brutálním provrtáním, výjimkou nejsou ani uražená ramena koruny. Samostatnou kapitolou je potom znečišťování zvonů ptactvem a následná koroze, která zasahuje celý povrch zvonů. Poškozené zvony se v minulosti přelévaly na nové, protože tzv. slévárenské svařování bylo velmi komplikované a mělo nejisté výsledky. Teprve po roce 1920 si můj děda Rudolf Manoušek senior patentoval novou technologii svařování zvonů, kterou používáme dosud. Obecně řečeno dnes dokážeme opravit prakticky jakékoliv poškození zvonů včetně totální destrukce. Chybějící části rekonstruujeme, svaříme a zvonu se zase vrátí jeho původní hlas, jaký měl v době odlití.   

Vaši firmu neprovázejí jen zářivé vrcholy, ale též problémy.  Napadají mě dva. Vzhledem k tomu, že sídlo a dílnu firmy máte na Zbraslavi, povodeň v roce 2002 byla asi pro vás katastrofická…

Při povodni v srpnu toho roku prošlo mojí dílnou téměř 5 metrů vody, zasažené bylo i podkroví domu. Samotné zvony lze vyčistit a umýt, jejich příslušenství však ne. Dřevěné hlavice, kování, valivá ložiska, zvonící stroje, zásoby surovin i rozpracované zvonové formy – to vše zůstalo týden pod hladinou špinavé vody. Samotný dům díky dobrým základům nebyl staticky narušen, ale samozřejmě technické a strojní vybavení slévárny nemělo žádnou naději. Zničená zůstala elektroinstalace, tavící pece, hořáky i hydraulika, stejně jako veškeré nářadí a archiv sádrových modelů. Snažili jsme se sice něco před stoupající vodou vyklidit do patra pod střechu, to však bylo nakonec zatopené také. Větší stroje jako stojanové vrtačky, soustruh nebo vysokozdvižný vozík nebylo možné odvézt nikam.

Po opadnutí vody hasiči dům vypláchli čistou vodou a pak nastalo několikaměsíční sušení a likvidace zničených věcí. S vyklízením pomáhali všichni přátelé, kamarádi a zcela neznámí lidé, pro které jsme třeba v minulosti odlévali zvony. Dva dny před povodní jsme zavěšovali tři nové zvony ve Vrchlabí a z tohoto města nám přijelo 12 lidí nejenom na pomoc, ale ještě přivezli i peníze ze sbírky, kterou obratem doma zorganizovali. Dostal jsem také několik dopisů s přáním všeho dobrého a přiloženou tisícikorunou, jenom zpáteční adresa chyběla. Naproti tomu od mnoha českých institucí jsem si vyslechl velké množství slibů, ale u těch také zůstalo a záhy se k nim nikdo neznal. Zásadní pomoci jsem se dočkal paradoxně jenom od konkurenčních firem – zvonařů v zahraničí. Na tehdejším kongresu zvonařů v Birminghamu mi všichni nabídli časově neomezenou možnost pracovat v jejich zvonárnách a využít výrobní zařízení i pracovníky ke splnění svých zakázek. Vybral jsem si firmu Royal Eijsbouts v Nizozemí, protože už jsme za sebou měli úspěšnou spolupráci při stavbě mé mobilní zvonohry, díky jejich nezištnému a vstřícnému přístupu tam své zvony odlévám dodnes a hotové je vozím zpět domů. Dojíždění do práce na vzdálenost 850 km je sice poněkud únavné, ale 2-3x měsíčně se to dá zvládnout.

Druhým příběhem byla asi  koronavirová pandemie…  Jak vás postihla?

Především mi to zkomplikovalo život v  Holandsku. Několik zakázek jsem musel odložit, například jsem tehdy musel odložit  dva zvony do Bakova, čtyři zvony pro Mariánskou Týnici jako první krok pro zvonkohru.

Vaším druhým domovem je holandský Asten. Dal by se označit vedle rodové linie jako nejsilnější příběh vašeho života?

Nerad užívám označení jako největší, nejsilnější nebo nejoblíbenější. Se zvony jsem vyrostl skutečně od svých 10 let a silných příběhů bych za tu dobu našel více. Může to být třeba už můj nečekaně rychlý nástup do samostatné práce kvůli tátově nemoci, čas po jeho úmrtí, stavba mobilní zvonohry nebo povodeň. Období po roce 2002 určitě vnímám jako velmi silné z lidského hlediska podle známého přísloví „v nouzi poznáš přítele“, ale nesporným přínosem je pro mě i z pohledu profesního jako úžasná zkušenost. V tom je má práce v Nizozemí úzce propojena s dobou po roce 1989, která pro mě znamenala první kontakty s nejlepšími zvonaři na světě a jejich uznání mé práce si velmi vážím. Také proto jsem nechtěl trvale přesídlit do ciziny a stále věřím, že budu mít možnost ještě nějaké zvony odlít doma.

Co je na profesi zvonaře nejtěžší?

Každá profese má své příjemnější i méně vlídné stránky a není tomu jinak ani ve zvonařství. Samozřejmě jsou tam určité fáze, které se snažím mít co nejdříve za sebou, ale nikdy jsem se nezabýval úvahami, co z toho je těžší. Prostě to k práci patří a odměnou je nakonec dobrý zvon a radost lidí z jeho hlasu. Nicméně mám-li dotaz trochu zlehčit, odpověděl bych, že nejtěžší je někdy domluva se zákazníky a pak – zvláště doma v Čechách – nesmírná byrokracie a papírování. Hlavně u restaurátorských prací mám v posledních letech pocit, že mě papírování stojí více času a energie, než vlastní práce na zvonech.

Mají zvony jako skladby opusová čísla?

Každý náš zvon je originálem, vytváří se do konkrétních podmínek. Opusová čísla nemají, pouze kompletní dokumentaci v našem firemním archivu. Ten bohužel není úplný, při znárodnění tátovy zvonárny jsme přišli o většinu firemních i osobních dokladů. Zvonárny však většinou vedou evidenci hlavně o tunách odlité zvonoviny, což je přesnější údaj. Objem celkové produkce za dobu 1900-2002, vyjádřený hmotností odlitých zvonů činí 2 144 560 kg.  Všechny naše existující mám nahrané.  Často to jsou i nahrávky zvonů, které už neexistují. Například si cením nahrávky olomoucké zvonohry, protože můj děda ji udělal  do Olomouce – Hejčína, 22 tun, a ty zvony také vzaly za své ve druhé rekvizici za druhé světové války. Naštěstí předtím rozhlas pořídil nahrávku na šelakovou gramofonovou desku, kterou dodnes střežím jako poklad svého archivu.

Na které zvony jste zvlášť hrdý?

Bylo by jich hodně. Každý zvon má svůj příběh, který je s ním navždy spojen a vyjmout z něj jeden skutečně nelze. Přesto mají některé určitou výjimečnost.  Například v roce 2018 jsem vytvořil zvon pro znovuotevření Národního muzea ke 100. výročí republiky. Nebyla to jen vábnička, ale měla to být plnohodnotná součást expozice, což se naplnilo. Je umístěn v blízkosti sochy prezidenta Masaryka a to je velká pocta. Snažím se zapomenout na komické okamžiky kolem, kdy se řešila výška stojanu pod zvonem, aby se ke zvonu nemusel pan premiér při zvonění ohýbat. Možná si k němu měl kleknout…  Navíc nikdo mu nevysvětlil, jak se zvoní… Těší mě, že mám zvony v expozici  Národního technického muzea. Obzvlášť si cením, že mám zvonohru ve Křtinách u Brna, protože děda pocházel z Habrůvky u Křtin. Kromě toho, že je to významná stavba Jana Blažeje Santiniho-Aichela, je tam tátův zvon z roku 1947. Vzpomínám na zvony na Zelené Hoře u Ždáru nad Sázavou,  což je místo s magickým geniem loci. Kdysi tam byly dědovy zvony, ale podlehly válečné rekvizici. Zvony jsem tam vrátil ve stejném ladění a stejných velikostech před asi šesti lety. Mám radost ze zvonů, které jsme v roce 1984 dělali do Bulharska a dosud tam jsou.  Dělají mi radost i restaurované zvony. Jako má děda svého Vondru, o něhož se starám, já mám vimperský zvon Maria Hilf, který mě oslovil svým příběhem. Nicméně když předem mnou rozprostřete mapu, tak s každým místem, kde jsem zanechal stopu, se pojí příběh. A jsou to i pevné zvonohry. Nádherná práce byla v Klokotech u Tábora. Kostel má deset věží a v každé měl být zvon. Někdejší farář objednal v roce 1939 zvony u mého dědy. Výrobu překazila válka, po válce znárodnění, pak faráře zavřeli…  Po čtyřiceti letech jsme udělali zvony přesně podle původní objednávky. V roce 1979 jsem tam zavěsil devět zvonů.    Nemohu pominout ani svou mobilní zvonohru, která byla v roce 2004 v belgickém odborném tisku označena za „Rolls Royce mezi zvonohrami“.

Které cizí zvony obdivujete nejvíce?

Měl jsem možnost vidět mnoho zvonů od různých autorů po celém světě a nelze na to použít objektivně srovnávací měřítko. Vždy hodně záleží nejen na době a místě vzniku zvonu, ale také na jeho účelu a zvonařství je dnes soustředěno prakticky jen do Evropy. Staré čínské a obecně asijské zvony jsou mistrovskými díly z hlediska kovoliteckého, ale nejsou těmi pravými hudebními nástroji, jak je vnímáme v Evropě. Mnoho zvonáren v posledních letech ukončilo činnost, jako například obě firmy s dlouhou tradicí ve Velké Británii. Akusticky nejkvalitnější zvony se dnes vyrábějí v Nizozemí (Royal Eijsbouts), mezi velmi ceněné patří německá firma Rincker a švýcarská zvonárna Rüetschi. Z velkých památných zvonů v Čechách je naprosto jednoznačně nejlepší zvon „Kryštof“ v Rychnově nad Kněžnou. Odlil ho Jan Benešovský roku 1602, při spodním průměru 1970 mm váží 5900 kg.

Zvonařství je bezesporu špičkové umělecké řemeslo. Vy jste ho však vytvořením mobilní zvonkohry povýšil na umění a vytvořil neobvyklý hudební nástroj. Proč je podle vás vrcholem zvonařiny a jaké parametry má Pražská mobilní zvonohra?

Zvonohra musí splňovat mnohé požadavky, které jsou často protichůdné a většinou zcela jiné, než je tomu u klasických výkyvných zvonů. Například dlouhá doba vyznívání po úderu a bohatost alikvotních tónů, věci tak žádané u kostelních zvonů, jsou u zvonoher zcela nepatřičné. Při rychlé hře by totiž docházelo k přeznívání jednotlivých tónů a k disharmoniím. Zvony u zvonohry proto používají zcela jiný profil žebra, který se od výkyvných zvonů liší rozměry i hmotnostmi a v neposlední řadě musí být zvony pro zvonohru naladěny s mnohem vyšší přesností až na 1/100 tónu. Proto se do stavby zvonohry vždy pouštěla jen málokterá zvonařská firma a dnes vycházejí kvalitní zvonohry už jenom z Nizozemí.

Moje mobilní zvonohra má celkem 57 zvonů od 5 kg do 860 kg, celková hmotnost nástroje včetně nosné konstrukce a tahače dosahuje téměř 22 tun. Hudební rozsah je f1-g1, pak chromaticky do d6. Na klaviatuře je provedena kvartová transpozice, takže nejtěžší zvon f1 zní na klávese c1. To bylo pro mobilní zvonohru nezbytné, protože nástroj začínající skutečným zvonem c1 by musel být výrazně větší a těžší (cca 40 tun). Kromě čistě mechanické klaviatury má zvonohra ještě automatický hrací systém, který zvony rozeznívá pomocí elektromagnetických bicích kladiv na základě impulsů z vestavěného počítače.

Vaše zvonohra je největší přepravou hudby na světě.  Máte i pevné zvonohry?

První zvonohrou našeho rodu byl v roce 1926 soubor 14 zvonů pro výstavu v Pelhřimově, o pět let později pak byla instalována pevná zvonohra na věži kostela v Olomouci-Hejčíně, to bylo 10 zvonů o celkové hmotnosti 8 tun, včetně příslušenství tento nástroj vážil 22 tun. Všechny zvony byly zničené při válečné rekvizici v roce 1942. Teprve v roce 2004 přišlo prvních 15 zvonů zvonohry ve Křtinách u Brna, která pak byla ještě dvakrát rozšířena až na současných 33 zvonů. V roce 2002 jsme dodali malou zvonohru s 10 zvony pro Jindřišskou věž v Praze, další stejně velký soubor pro Karlštejn, 14 zvonů pro Českou Kamenici a mezitím vznikaly zmíněné zvony pro Gočárův kostel kněze Ambrože v Hradci Králové. Ta má dnes už hotových všech 50 zvonů a po instalaci do věže bude první velkou koncertní zvonohrou v České republice.

Prý jste se podílel na výrobě největšího zvonu světa?

Zvon pro japonské město Gotemba byl odlit roku 2006 v Nizozemí firmou Royal Eijsbouts. Jeho hmotnost je 36250 kg při spodním průměru 3820 mm a na jeho výrobě pracovalo asi 50 lidí. Vzhledem ke své časté přítomnosti ve zvonárně jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít takovou unikátní příležitost být jedním z nich. Dosud je to největší výkyvný zvon světa, zvoní se s ním ručně pravidelně v neděli.

Luboš Stehlík

(pokračování)