Abonentní koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK s dirigentem Tomášem Braunerem a klavíristou Lukášem Vondráčkem na sklonku února náležel posluchačsky náročnějšímu, dramaturgicky promyšlenému programu z děl Johannese Brahmse a Bohuslava Martinů (recenzuji koncert ve středu 26. 2. 2025). Harmonie měla onoho večera navrch nad melodií, mnohovýznamovost a vážnost sdělení upozadily prosté hédonistické uspokojení z pouhého poslechu. Těch několik prázdných míst v sále svědčilo o dramaturgické a posluchačské náročnosti recenzovaného večera. Kdo však zavítal do Smetanovy síně Obecního domu, musel odcházet spokojen, jistě i překvapen úrovní večera.
Fota Petr Chodura.
V první polovině večera zazněl olbřímí Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15 Johannese Brahmse, koncertantní kompozice symfonických rozměrů a obsahových ambicí. Lukáš Vondráček svou dosavadní uměleckou kariérou opakovaně prokázal, že technicky náročné kompozice vyžadující fyzickou výdrž a silové hraní jsou jeho předností. Nedávný projekt s Rachmaninovými koncerty, rovněž za účasti Tomáše Braunera a Pražských symfoniků, toho budiž dokladem. Přesto jsem byl překvapen a potěšen, jak umně Vondráček odstiňoval robustní plochy Brahmsova koncertu od jeho introspektivních pasáží, které se vždy vyloupnou, vymaní a vysvobodí z harmonicky hustého přediva Brahmsova raného, o to však ambicióznějšího díla.
S úlevou a povděkem jsem kvitoval početně menší obsazení orchestru, které učinilo komunikaci mezi sólovým nástrojem a orchestrem zvukově transparentnější. Vondráčkovo chápání II. věty bylo interpretačně vyzrálé a přesvědčivé, zvukově delikátní a pokorné ke skladatelovu úmyslu (pavane za Roberta Schumanna). Překvapivým bylo pojetí finále, v němž Vondráček (až tradici navzdory) vyzvedl scherzosní a odlehčené rysy. Celé dílo tak v sólistově a dirigentově pojetí postupně prozařovaly jasnější harmonie a paprsky optimismu na harmonickém pozadí dominantní tóniny temného d moll. V sále byla přítomna záznamová technika, takže Vondráčkovo přesvědčivé pojetí Brahmsova koncertu bude dostupné i na zvukových nosičích. A to v sousedství druhého klavírního koncertu, který by si posluchači neměli nechat ujít závěrem letošní koncertní sezóny Pražských symfoniků. S pódiem se Lukáš Vondráček rozloučil chopinovským přídavkem.
Ve druhé polovině večera zazněla Symfonie č. 5 H. 310 Bohuslava Martinů, třívětá půlhodinová kompozice, která uzavírá pětici skladatelových amerických symfonií z let 1942–1946. V pozorných posluchačích evokuje celou paletu zvukových světů a významových rámců Martinů tvorby, od impresionistických začátků (II. věta) přes motorické kompozice třicátých let (I. a III. věta) až po ozvěny českého a moravského folklóru (III. věta). Symfonie vznikla v první polovině roku 1946, autor ji věnoval orchestru České filharmonie a český melos prostupuje celou kompozicí, kterou charakterizuje jak časté užití synkopovaného rytmu a ostinata, tak volnější kompoziční práce se sklonem k variování lapidárního motivického jádra.
Tomáši Braunerovi se podařilo udržet volný tok první věty, která jako by předjímala Martinů poslední symfonii, v pevných konturách. Ostinato smyčců však mohlo být dynamicky a rytmicky rafinovanější a promyšlenější, aby nepůsobilo monotónně. Ve druhé větě vyniklo působivé, francouzským hudebním impresionismem zbarvené flétnové sólo, ale překvapilo mě zvukové upozadění emocionálně silného trubkového sóla ve středu věty, které může mít až vizuální působivost. Dirigent dal místo signální trubce prostor mase hlubokých smyčců. Podobně i ve finále kladl větší důraz na propracování polyfonické struktury před českými, nebo spíše moravskými folklórními asociacemi v podobě lidové písně Bolavá hlavěnka. Závěr finální třetí věty Brauner vybičoval k drtivé rytmice a dovedl k mohutné zvukové gradaci. Symfonie nemohla skončit jinak než aplausem přítomného publika.
Martin Jemelka
