V rámci dlouholetého projektu Obrazy a hudba nabídly 6. března FOK a Národní galerie v Klášteře sv. Anežky České v Praze večer, jehož vizuální dominantou byl obraz Andreje Nemeše Hudební skladatel z roku 1938 a audio centrem V4 String Quartet.
Monika Švec Sybolová komentuje obraz Andreje Nemeše Hudební skladatel z roku 1938 ze sbírky Národní galerie. Fota Petr Dyrc.
Když jsem někde konfrontován s institucí Visegrad Fund, vybaví se mi v současnosti mrtvý politický projekt, což se může v budoucnu změnit, a podpora kulturních projektů, které dávají smysl; namátkou soutěž talentů klasické hudby, program Virtuosos, Visegrad Music Youth Academy, Summer Time Music, projekt „S hudbou k lepšímu porozumění“, podpora několika českých a slovenských konzervatoří. Protože posláním fondu je „prosazovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě“ (možná s politickým podtextem vymezit se vůči hudebním projektům EU), vznikla v novém století myšlenka výrazné komorní škatulky, a tak v roce 2021 vznikla seshora platforma V4 String Quartet, coby reprezentativního sdružení Česka, Maďarska, Polska a Slovenska. Projektový soubor, jenž funguje na bázi občasného setkávání, se rychle etabloval a získal slušné renomé.
Stručná prezentace: původem čínská první houslistka Miranda Liu s pasy USA a Maďarska zastupuje právě Maďarsko, jakkoli to vypadá podivně. Byla vášnivou sběratelkou cen a stipendií (Maďarská republika, Bank of China…). V roce 2019 založila Mezinárodní festival komorní hudby a mistrovských kurzů Nového tisíciletí v Budapešti, stála u zrodu Central European Strings. Provozuje též dirigování, komponování a recitaci a hraje na housle Nicoly Amatiho z roku 1676 zapůjčené soukromým sponzorem. Sekundista Daniel Rumler zastupuje Slovensko a je členem skupiny primů Slovenské filharmonie. Českého violistu Tomáše Krejbicha můžete slyšet leckde, například v orchestru FOK nebo v Sedláčkově kvartetu. Polské barvy reprezentuje Bartosz Koziak, z jehož internetového životopisu mě zaujala jen skutečnost, že nahrál 2. violoncellový koncert Bohuslava Martinů.
Tomáš Krejbich.
Velmi mě potěšilo, že mladé kvarteto zvolilo 8. smyčcový kvartet polsko-židovsko-rusko-sovětského komponisty Mieczysłava Weinberga (Mojsze Wainberga), i když místo skladby z roku 1959 měli zvolit dílo předválečné, bližší vybranému obrazu. (17 kvartety a 22 symfoniemi mimochodem kvantitativně, nikoli kvalitou, překonal i svůj idol – Dmitrije Šostakoviče.) I když je osmý kvartet jednovětý, hudba je jasně ohraničená do několika sekcí snadno naznačujících poválečné trauma. Začíná úvodem Adagia, který se znovu objeví uprostřed a na konci kvartetu jako rámovací prostředek, a debutuje jedním z několika opakujících se motivů. První rozšířená sekce Poco andante je melodie prvních houslí inspirovaná klezmerem s řídkým doprovodem pizzicata. Lidově laděné klezmerské téma se pomalu proměňuje v pozdní romantismus podbarvený naléhavou melancholií. Znovu se objeví úvod Adagia signalizující změnu scény. Druhá rozšířená sekce obsahuje nové téma z klezmeru oživené Allegrettem. Pochodový impuls narůstá zlověstně s náznaky války, jak se hudba náhle zrychluje v Allegro. Krize dovede drama k vyvrcholení s bohatou změtí souběžných témat. Adagio se vrací, aby dokončilo vyprávění, nyní téměř jako strašidelná vzpomínka. Sugestivní hudební program je posílen Weinbergovými vlastními poznámkami: „Mnoho mých děl souvisí s tématem války. To, bohužel, nebylo moje vlastní rozhodnutí. Bylo to diktováno mým osudem, tragickým osudem mých příbuzných. Psát o válce, o hrůzách, které lidstvo v naší zemi potkaly, považuji za svou morální povinnost.“ Provedení V4 bylo velmi dobré, věrohodně prožité a ocenil jsem virtuozitu Mirandy Liu.
K mému překvapení zvolil soubor jako druhou část své vizitky notoricky známý Dvořákův Smyčcový kvartet F dur, známý pod názvem „Americký“, op. 96, z roku 1893, jenž byl na míle vzdálen postromanticky sonoristickému Weinbergovi i světu Andreje Nemeše s náznaky kubismu, baroka, renesance… Odvážně tak vstoupil do konfrontace s nejlepšími českými smyčcovými kvartety (Měli být vůči plnému auditoriu nekompromisní a zahrát například Bartókův 6. smyčcový kvartet z roku 1939.)
Dvořák kdysi napsal: „Když jsem to kvarteto v roce 1893 v české osadě Spillville psal, chtěl jsem jednou napsat něco hodně melodiózního a jednoduchého a pořád jsem měl tatíčka Haydna před očima, a proto to tak jednoduše dopadlo. A je tak dobře.“ Celý kvartet je v každém svém taktu triumfem Dvořákovy melodické fantazie.
Jestliže například klavírní trio či klavírní duo stojí vedle samozřejmé souhry na herním mistrovství, někdy až genialitě jeho členů, takže skvělé produkce mohou vytvořit i ad hoc spojení (třeba Richter – Oistrach – Rostropovič, Argerich – Pletnev), smyčcové kvarteto je nesmírně choulostivý organismus, jehož veřejné výstupy bytostně souvisí nejen s hudebním mistrovstvím, ale i lidskou podstatou, každodenním spoluprožíváním a sluchovou empatií. Tyto atributy byly v Dvořákovi přítomny poskrovnu. Navíc jsem slyšel nevysvětlitelné intonační distonace a zvukovou nerovnováhu, kdy viola byla často příliš expresivní a naopak prim nevýrazný, navíc se štěpenou melodikou a podivným frázováním. Sekund a cello komentovat nebudu, protože byly občas jen tušené. Podle mého mínění si měla V4 nechat Dvořáka jako laskavé rozloučení jen na přídavek, jak to kvarteto udělalo. V České republice bych našel minimálně osm souborů, které by toto dílo zahrály lépe. Nicméně za Weinberga si zaslouží kvarteto velkou pochvalu. Báječná hudba v příkladné interpretaci.
Jakkoli můj názor na politický rozměr visegrádské čtyřky je velmi kritický, kumulovaná podpora kultury má smysl. Za více peněz někdy může být více muziky.
Luboš Stehlík
