Houslista Ernesto Camillo Sivori je znám jako téměř jediný žák legendárního Niccola Paganiniho. Sivori se narodil v italském Janově stejně jako Paganini dle většiny údajů 25. října 1815 a zemřel 19. února 1894. Jako v zásadě jediný z velkých následovníků Paganiniho se tak dožil éry, kdy bylo možné prostřednictvím Edisonova fonogramu zachytit na válečcích lidský hlas či jakýkoliv zvuk. O jen málo starší Ole Bull, Henri Vieuxtemps nebo Heinrich Wilhelm Ernst se devadesátých let předminulého století nedožili. I mnohem mladší Henryk Wieniawski zemřel v roce 1880 v necelých 45 letech. Před několika lety se objevilo asi šestnáct válečků s pozoruhodným zvukovým obsahem. Na nich je zachycena celá první věta Paganiniho Koncertu D dur, jeho Rej čarodějnic v poněkud jinak poskládaných variacích, ale také Sivoriho ztracený 2. houslový koncert a další spíše neznámé skladby.
Nálezce těchto válečků dle nějakého dřívějšího tvrzení připisoval interpretaci těchto skladeb velkému německému virtuosovi Augustu Wilhemjovi. August Wilhemj se narodil v roce 1845 a zemřel v roce 1908. Teoreticky mohl být skutečně oním houslistou, byť Wilhemj zakončil uměleckou dráhu poměrně brzy a v devadesátých letech 19. století již veřejně nevystupoval. Přiznám se, že po poslechu těchto záznamů jsem přemýšlel, zda se skutečně jedná o něj. Moc se mi to nezdálo. Americký badatel Andrew Oscar Krastins nedávno odhalil zajímavou skutečnost. Ze všech možných důvodů oním tajemným houslistou bude s největší pravděpodobností sám Ernesto Camillo Sivori. Máme tak jedinečnou příležitost slyšet přímého žáka Paganiniho a udělat si představu, jak i tento jeho velký vzor mohl skutečně vytvářet z houslí zvuky do té doby neslýchané.
Pokud si odmyslíme všudypřítomné chrastění a další zvukové nedostatky, je provedení skladeb vzhledem k věku přesahujícímu sedmé desetiletí Sivoriho života úctyhodné. Pohyblivost levé ruky nezaznamenala nějakých problémů. Sivori sám byl vzrůstem nevelký člověk a měl dle dostupných informací poměrně malé ruce, které mu na rozdíl od Paganiniho komplikovaly provedení dvojhmatů přesahujících interval oktávy. To je také slyšet v provedení Paganiniho koncertu, kdy tam napsané decimy Sivori rozkládá a trochu s nimi i bojuje. Záznam Reje čarodějnic je vůbec zajímavý i ze zvukového hlediska. Protože na jednom místě skutečně imituje skřehot starých čarodějnic. Zda tak činil nějakým velmi pomalým klouzavým pohybem vibrujícího tónu nebo se pod to podepsal i samotný nedokonalý záznam zvuku si zatím netroufám posuzovat. Ale v každém případě je provedení Reje čarodějnic v mnoha ohledech jiné, než jak ho známe od velkých paganinských houslistů minulého století, jakými byli Váša Příhoda nebo Ruggiero Ricci. Nejde jen o samotný styl hry, ale vůbec také o mnohé změny proti známému notovému zápisu. Zda to byla vlastní improvizace Sivoriho nebo zda i samotný Paganini svůj Hexentanz tak hrál, nevíme. Poslech těchto záznamů zveřejněný na portále youtube přináší fascinující ozvěnu z hudebního dávnověku. V každém případě stojíme před mnoha otázkami, jejichž odpovědi na ně třeba ještě v příštích letech teprve přijdou.
Je vlastně symbolické, že v roce, kdy si připomínáme 130 let od úmrtí tohoto významného italského houslisty, se nám ve svém zvukovém záznamu zjevil. S Camillem Sivorim měl docela časté vztahy i náš František Ondříček. Tvrdil, že markýz Sivori mu pomáhal zprostředkovat styl i jednotlivé detaily hry jeho velikého učitele. Také si někdy nechával v programu uvádět, že Paganiniho skladby včetně onoho Reje čarodějnic hraje skutečně v originálním znění italského čaroděje zprostředkovaného Sivorim.
V posledních letech dochází k objevům mnoha záznamů zapomenutých houslových virtuosů. Jedním z nich jsou záznamy hry jakéhosi Jana Rudenyiho, vlastním jménem Raimunda Adalberta Pechotsche narozeného v Austrálii, nedávno objevené nahrávky zázračného aragonského houslisty José „Pepe“ Porty z roku 1907 nebo jedna nahrávka belgického houslisty Ovidia Musina.
Zveřejňování záznamů hry těchto ve své době velmi uznávaných interpretů nám pomáhá se lépe orientovat ve stylu hry slavných osobností předminulého či začátku minulého století. Kdo by z nás nechtěl z nějakých historických záznamů skutečně slyšet i samotného Paganiniho. Ale to se nejspíš nepodaří, protože zemřel již v roce 1840 a bohužel nezanechal po sobě ani věrohodnou fotografii. Ale objev Sivoriho hry nám pomůže v představě, jak asi Paganini své posluchače přiváděl do nepopsatelného transu a nadšení.
Vladislav Vilímec (s přispěním Miroslava Vilímce)
