Ve středu 26. března, den poté, co Semjon Byčkov v podstatě prohlásil, že Česká filharmonie je v současné době nejlepším světovým orchestrem, jsem byl v pražském Rudolfinu svědkem výkonu tohoto orchestru, který bych klidně označil za světový.
Fota Petra Hajská.
Semjon Majevič Byčkov chtěl důstojně uctít výročí Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, a tak vybral díla jeho srdci asi mimořádně milá – Houslový koncert č. 1 a moll, op. 77, a Pátou symfonii d moll, op. 47. Sólový part koncertu nejen nastudoval, ale doslova prožil i protrpěl Jiří Vodička, jinak filharmonický koncertní mistr. Podal doslova životní výkon, strhující, věrohodný, otevřený i enigmatický, výrazově sugestivní, technicky v podstatě dokonalý. Hudbu miluji, znám skvělá podání řady houslistů a tento mezi ně patří (Hahn, Mulova, Perlman, Skride a samozřejmě mistři mistrů Gidon Kremer a David Oistrach). Oistrach dílo komentoval přibližně takto: klade na sólistu neobvyklé nároky technické, intelektuální i emocionální. A pan Vodička je zvládl excelentně, zvláště pak ony emocionální. Jakých výrazových a tónových explozí byl schopen dostat z houslí od Josepha Gagliana z roku 1774 bylo k neuvěření! (Je obdivuhodné, co všechno zvládnou houslové skvosty z 18. století, které byly vytvořeny pro zcela jinou hudbu.) Jakoby našel v díle svoji životní parketu. Myslím, že nikdo ze současné české elity by jej nezahrál tak dobře. Velmi mu pomohla nesmírně empatická hra jeho kolegyň a kolegů vedených koncertním mistrem Janem Mráčkem a inspirativní podpora dirigenta. Půlhodinová geniální skladba měla řadu nádherných míst, od úvodního nokturna po vycizelovanou kadenci. Jen možná v passacaglii mohl dirigent více zvýraznit téma. Koncert byl natáčen, takže je snad nějaká naděje, že jednou vyjde na nějakém nosiči nebo médiu. (Pakliže ano, určitě si záznam kupte, nicméně mějte v záloze Kremera, Oistracha, Hahn, Skride, kteří mají jiný pohled.) Překvapivý, ale o to kouzelnější byl přídavek, kdy pan Vodička zahrál za podpory šestice hudebníků „svého“ orchestru Largo z Tartiniho Houslového koncertu A dur!
Provedení Symfonie d moll posunulo večer ještě o kus výš. Jestliže byl koncert České filharmonie poctou skladateli, pak 47. opus je poctou skladatelovým „hrdinům“ – Mahlerovi, Beethovenovi… Je to vlastně jeden z největších krypto podfuků v historii hudby. Aby vyhověl Ždanovovi a dalším soudruhům i bolševickým znalcům hudby, předestřel jim politologicky bezchybné schéma – hrdinská tragédie, životní radost, meditace bojovníka, vítězství sovětského lidu. Hudba je naštěstí abstraktní umění, a tak vnější slupku naplnil hlubokým obsahem, svými myšlenkami, vzdorem, svárem, viděním světa i svými sarkasmy, jakkoli zde jich zdaleka není tolik jako v pozdější tvorbě.
Mimochodem jestli mohu spekulovat, domnívám se, že za angažovaností soudruha a bojovým duchem si z nich utahoval a emocionalita geniální melodiky nevyjadřuje soudružský vztah mezi komsomolci, ale abstraktní idealismus à la Mahler. Jakkoli je symfonie formálně dokonalá, přesto si neodpustím heretickou myšlenku – měla skončit v tichu nádherného Larga; efektní Allegro non troppo, na něž Rudolfinum akusticky nestačilo a které filharmonici zahráli bravurně, bych coby finální katarzi oželel…
Ten večer jsem musel obdivovat nejen pana Vodičku, pana Byčkova a celý orchestr, ale i výkon některých prvních hráčů – například flétna (Andrea Rysová), lesní roh (Ondřej Vrabec), samozřejmě koncertní mistr primů Jan Mráček, ale též dokonalá a podmanivá hra skupiny violoncell s jejich koncertním Ivanem Vokáčem. Orchestr hrál ten večer jako semknutý kolektiv jedinců, kteří stejně dýchali, cítili a hráli. Byl to mimořádný zážitek, na nějž bude recenzent dlouho vzpomínat. (Jako jiný pohled na hudbu Dmitrije Šostakoviče doporučuji komplet Andrise Nelsonse a Boston Symphony Orchestra, DGG – Koncert op. 99/77 hraje Baiba Skride.)
Luboš Stehlík
