Vždy jsem se zajímal o folklór (etnickou hudbu, později world music). Takže když jsem emigroval do Austrálie, samozřejmě jsem chtěl poznat místní etnickou hudbu. I v obchodech pro turisty lze koupit typický australský nástroj – didgeridoo (didžeridu) různých velikostí (délka od asi 40 do 200 cm ) i s rozmanitým zdobením. Určitě jde o jeden z nejstarších a nejjednodušších hudebních nástrojů světa – původně vlastně termity (patří mezi šváby, nikoliv mravence, jak se často míní) vyhlodaná dřevěná trubice převážně z eukalyptového dřeva (dnes se můžeme setkat i s trubicemi plastovými). Hráč při hře většinou sedí na zemi. Na jednom konci té trubice hráč „vytváří“ různé zvuky, opačný konec mu leží na špičce chodidla.
Základní zvuk se vlastně vytváří chvěním rtů podobně jako u žesťů a ten zvuk je velmi příjemný, alikvotně bohatý, prý s dobrým vlivem na duši – třeba jako u nám bližší slovenské fujary (o tom příště). Základní zvuk lze samozřejmě „přefukovat“, takže slyšíme hlavně dva přefukované tóny, ale jsou možné i další. A k těmto tónům hráč ještě přidává „zvuky úst“ – mlaskání, chrčení, zpěv různých slabik i celých melodických frází… Virtuózním prokombinováním všeho takto možného vzniká zvuková nabídka až nepochopitelně bohatá, zvážíme-li, že jde o velmi jednoduchý nástroj bez jakýchkoliv dírek, natož klapek. Neznám žádnou jinou „píšťalku“, která by se mohla s didžeridu, co se týče bohatosti zvuků, srovnávat. Je to možná tím, že u nám známých „píšťalek“ se zvuk rozechvívá nárazem na dřevěnou hranu. Didžeridu je sice ze dřeva, ale základní zvuk vzniká jako u žesťů – chvěním rtů, a tak jde vlastně o žesťový nástroj, byť ze dřeva.
Oblíbené je i napodobování zvukových projevů zvířat, což je vůbec zajímavá součást zvukové kultury původních australských obyvatel. Nedávno jsem v jednom klasickém australském filmu narazil na rozkošnou scénu, kdy původní obyvatelé večer sedí kolem ohně obklopení zvukovou džunglí ptáků, žab, hmyzu a co já vím… A oni tyto přírodní zvuky dokážou (spíše asi dokázali) úžasně napodobovat, až z toho vznikl „orchestr“ přírody i imitačního umu lidí. Samozřejmě že původní smysl této dovednosti byl zvířata přilákat a ulovit. Ale rozvinulo se to nakonec i v osobitou „uměleckou“ disciplínu. Jistě i u nás známe napodobování především jelenů… Ale že by k tomu se ještě přidala „vrána, káně, bažant…“ v jakýsi úžasný chorál přírody, to v naších poměrech z historie hudby neznám, byť hudební historici zcela nevylučují, že právě v napodobování „hlasů“ zvířat je původní inspirace vzniku hudby.
Specialitou hraní na didžeridu je tzv. „nekonečný dech“. Jde o to, že hráč se naučí „uskladňovat“ trochu vzduchu v ústní dutině a když se musí nadechnout, tak využije toho „uskladněného“ vzduchu, a tak zvuk zní nepřerušeně, byť se hráč právě nadechuje. Na našeho posluchače tato nekonečnost působí až poněkud nadpřirozeně magicky. Této technice se můžeme naučit i my a mnozí hráči na naše klasické dřevené nástroje (především hobojisté) se jí i naučili.
Nástroj se uplatňuje především v australské „lidové“ produkci. Ovšem existují již dnes i koncerty pro sólové didžeridu a symfonický orchestr. Nebo se nástroj užívá jako efektní doplňující barva i v jiných dnešních hudebních žánrech.
Didžeridu si vystačí i jen sólově, ale často se přidává ještě zpěv a rytmizované ťukání „dřívek“ dalšími hráči. Jednou v kempu u ohně jsem se pokoušel takový australský původní „band“ i napodobit. A nebyl jsem v tom špatný. Ale byl jsem upozorněn, že můj projev by mohl být vnímán i jako výsměšná karikatura, tak jsem toho nechal. Člověk dnes při přemíře korektnosti může lehce přijít do problémů.
Didžeridu v původním lidovém pojetí samozřejmě nemá žádné notové materiály. Přefukované tony by sice notovat šlo, ale ony „zvuky úst“ tradiční naší dnešní notací by šlo zaznamenat velmi obtížně, jestli vůbec. Možná by to ale nějaká moderní notace zvládla. Zaznamenal jsem totiž kdysi „moderní soudobou“ skladbu složenou ze všech zvuků, které lze vyloudit lidskými ústy. A tu skladbu šlo i opakovat, tak nějaký zápis musel existovat. Ovšem možná ani nešlo o notový zápis, ale jen o popis zvuků, které se právě žádaly. Obdobně je-li didžeridu jako koncertní nástroj doprovázen symfonickým tělesem, nějaký zápis alespoň nějaké hlavní kontury partu didžeridu jako koncertního sólového nástroje zaznamenán určitě je.
Kdysi jsem se i pídil po notových záznamech původní hudby Aborigines. Ale moc úspěšný jsem nebyl. To spíše jsem našel původní hudbu evropsky harmonizovanou s doprovodem klavíru, takže pěkně zpitvořenou. To nebylo, co jsem hledal.
Ne tak dávno se původní obyvatelé Austrálie nazývali Aborigines. Pak se toto začalo jevit trochu nekorektním, a přešlo se na Indigenous – v obou případech to znamená „domorodci“. Pak se ještě začalo rozlišovat mezi kontinentálními původními obyvateli a obyvateli z ostrovů mezi severní Austrálii a Papua-Novou Guineou – těm se dnes říká Torres Strait Islanders (Ostrované z Torresovy úžiny – trochu dlouhé, že; a navíc by se v češtině mělo psát s velkým „O“, protože jde o národnost). Též se někdy používá Australci pro původní obyvatele Austrálie a Australané, pro přistěhovalce i jejich potomky. A nejnověji se stále více prosazuje První obyvatelé Austrálie nebo Původní obyvatelé Austrálie (míníme-li tím národ, tak obojí opět s velkým „P“). Rozhodně by dnes bylo velmi nekorektní, možná i žalovatelné, mluvit o Černých obyvatelích Austrálie. Věc se stala tak složitou, že klidně by mohlo jít o téma pro doktorandskou práci a možná i celoživotní vědeckou kariéru. Pokud to jen trochu jde, je lépe se národnostním označením vůbec vyhnout. Ostatně moderní věda (možná „věda“) rozlišování ras považuje za nepřijatelné – prý jde pouze o sociální konstrukt jako dnes v mnoha i jiných dříve tradičních věcech…
A ještě další zajímavost. První obyvatelé Austrálie jsou nejstarším dodnes existujícím národem světa. V závěsu za nimi jsou afričtí Křováci. Nevadí, že když přišli bílí kolonizátoři v roce 1770 do Austrálie, Aborigines (asi 300 tis.) zde žili na úrovni doby kamenné – neznali ani bronz, ani železo. Ale ta doba, kdy původní obyvatelé do Austrálie vlastně přišli, se stále posunuje. Když jsem v roce 1994 cestoval kolem Austrálie i napříč, tak v Canbeře před parlamentem byl velký „vojenský“ stan s dnešní vlajkou původních obyvatel (oranžový kotouč – symbol slunce). Bylo to prezentováno jako zastupitelský úřad Aborigines v jejich vlastní zemi. A na tom stanu byl velký nápis: „40 tis. let kultury, 200 let nekultury“. Je celkem jedno zvažovat, jak by Aborigines žili dnes, kdyby bílý kolonizátor nepřišel. Ale on přišel, takže to „kdyby“ nás odkazuje leda na onu neslušnou říkanku s tím „Kdyby…“. Dnes se ovšem běžné tvrdí, že Aborigines v Austrálii žijí 65 tis. let a předpokládám, že se ten údaj bude ještě dále posouvat do minulosti. Nedokážu určit, zda důvodem je stále pokročilejší historické bádání, nebo stále pokročilejší politická tendenčnost.
Nu, dost jsem se odklonil od toho didžeridu. A tak na závěr perlička. Nejlepší hráč na tento australský nástroj, kterého jsem osobně poznal, nebyl První obyvatel Austrálie, ale bývalý občan z Turecka – dnes Australan. Ale s tím Tureckem též je dnes potíž, protože anglicky se řekne Turkey, což ale současně znamená i krocan. A tak Turecko nyní usiluje o přejmenování své země na Türkiye.
Stanislav Vaněk
O autorovi: Stanislav Vaněk vystudoval skladbu a dirigování na pražské HAMU. Náhoda způsobila, že se ještě během studií v roce 1980 chytil v ČST (dnes ČT) a pak již bylo těžké místo opustit kvůli soustavnějšímu dirigování. Přesto 2,5 roku byl současně i dirigentem AUS VN a též vyhrál konkurs na pozici šéfdirigenta v Mariánských Lázních. Nakonec ale dal přednost ČST a v televizi strávil celý profesní život. A tři roky i v ČRo na stanici Vltava. Podílel se asi na dvou tisících televizních pořadů, z čehož asi polovinu režíroval. V roce 2019 se kvůli manželce, ale i poměrům, přestěhoval do Austrálie, kde se věnuje věcem, na které dříve nebyl čas – třeba hraní na bicí soupravu, fujaridu…, nebo pořádání své vlastní knihovny asi o 4 tisících svazcích.
