Kdysi dávno jsem ve slovenské Tatranské Lomnici v prodejně lidových předmětu objevil fuja-ridu. Název byl odvozen od kombinace fuja(ry) + (didže)ridu = fuja-ridu. Tak jsem si jeden nástroj ve dřevěném kufříku objednal. Dovezl mi to pak řidič linkového autobusu z pod Tater na pražskou Florenc. Fuja-ridu proto, že z rozložených částí si lze složit buď slovenskou fujaru, nebo australské didžeridu. Složil jsem si obojí, na obojím trochu zajamoval, uložil zpět do kufříku, který našel místo doma na skříni. Prostě mnoho let nebyl čas…
Dva nástroje – fujara a didžeridu – uložené v kufříku dlouhém 89 cm.
Čas nastal až při mé návštěvě Česka po covidu v roce 2022. Protože by se kufřík v letadle nevešel do zavazadlové schránky nad sedadly, tak jsem jej pečlivě obalil polystyrénem a odevzdal pro zavazadlový prostor letadla. Na letišti v Brisbane jsem si kufřík vyzvedl a mířil k hraniční a celní kontrole.
Při vstupu do Austrálie se nevyplácí nějaké manévrování s dováženými předměty. Je velmi pečlivě popsáno, co se smí a co ne a co je nutno uvést v prohlášení – třeba cokoliv ze dřeva, což byl můj případ, a tak jsem vše uvedl. Též je nutné pečlivě uvést, když třeba člověk převáží drogy a vůbec má-li nějaké nevhodné úmysly. Mezi drogy ovšem patří i léky, takže vlastně většinou nějaké i drogy (léky) převážím, na což je pak dobré mít i potvrzení lékaře s telefonním a mailovým spojením, aby to šlo ověřovat.
Fujara je nástroj známý jen na Slovensku, takže slovo nemá anglický ekvivalent. Ale zjistil jsem si, že nejvěrohodnější a i nejkrásnější překlad je European Queen Bass Flute – Evropská královna basových fléten. No nádhera, že! Též ale lze přeloži třeba Slovak shepherd’s pipe (slovenská pastýřska fajfka… – ale to „pipe“ lze překládat i jako „trouba“ a pak je zde nebezpečí záměny se slovenskou pastýřskou troubou (obdobnou s alpskou, nebo karpatskou), což je až 5 m dlouhá trouba bez jakýchkoliv dírek). Další možnost překladu je Slovak overtone flute (slovenská přefukovací, alikvotní… flétna). Ale to již není ono, že.
Fujara (170 cm); vlevo jsou 3 špunty na řemínku, kterými se zašpuntují otvory pro didžeridu, ale nikoliv pro fujaru; dále vlevo odspoda jsou dva náústky (nátrubky – širší a užší – původně byly z včelího vosku) pro didžeridu, které se nasunou do části fujary s dírkami, když se odstraní její horní část s náústkem; nahoře je spodní část pro didžeridu, která se nasune do spodní části fujary (s dírkami).
S kufříkem jsem tedy kráčel ke kontrole vcelku srozuměn s tím, že budu muset vše vybalit a popřípadě i něco zahraji – tak si hudebníci na hranicích často získávají sympatie. Kontrole říkám, že vezu evropskou královnu basových fléten – fujaru. Bylo právě krátce po pohřbu britské (takže i australské) královny Alžběty II., a vysvětluji si, že když kontroloři slyšeli něco o queen (královně), tak si nejspíše mysleli, že jsem na tom pohřbu hrál, skoro mi zasalutovali, nic nekontrolovali a nasměrovali mne k východu. No zíral jsem jak vrána a docela mne mrzelo, že jsem se vůbec umělecky nepředvedl. Spíše mám totiž zkušenost z častých kontrol, protože jsem z východní Evropy a navíc Česko je velmi zaměnitelné s islámským Čečenskem (anglicky Chechnya – vyslov čečnya) , takže dvojnásobně podezřelé. Ale možná kontroloři byli jen unaveni, bylo již před půlnocí, a tak měli již toho dost a neotravovali. Jsou to též jen lidé.
Když již jsem fujaridu převezl na opačný konec světa, tak jsem začal i cvičit. Nijak pilně, asi tak 10´ denně. A prozatím využívám jen složení pro fujaru, k didžeridu se již spíše nedostanu. Na fujaru žádnou učebnici nemám, ale nástrojový princip mi je jasný, tak si dokážu vše odvodit. U fujary jde typem tvoření tónů o dřevěný nástroj flétnového typu (vedle nástrojů jednoplátkových – třeba klarinet, nebo dvouplátkových – třeba fagot). Tón vznika rozvibrováním vzduchového sloupce narážející na nástrojovou hranu (fabio) uvnitř trubice, čili nikoliv již u „náústku“ a výška tónu se vytváří kombinováním 3 dírek jako u trubky, čili jako u žestě. Tam ale přes klapky nebo písty, zatímco u fujary jen prsty. Mám fujaru laděnou v G dur, (popř. v e moll aiolská – čili s fis). Fujara je vlastně tzv. krytá píšťala. Na rozdíl od otevřených píšťal, které mají volný vrchní konec, má fujara na vrchním konci uzavřený prostor, což ovlivňuje její zvukový charakter. A díky tomu též zní hlouběji, než by odpovídalo její délce.
Rozsah fujary je od g až k a2. Ovšem e2 mám nepoužitelně vysoko a fis2 se mi ještě nepodařilo vyloudit. Lze zahrát ještě i hlubší „základní, fundamentální“ G, A, H, c, ale aby se vůbec tyto tóny ozvaly, tak jsou velmi slabé, takže v praxi v podstatě nepoužitelné. Leda snad pro nějaký speciální zvukový efekt při umělém zesílení. Pak d-fis zcela chybí a diatoniku lze hrát až od již zmíněného g. Tony až k h jsou velmi slabé, zatímco g2 a a2 lze hrát jen velmi silně. Teoreticky by sice mělo jít přefukovat i výše a některé tony hrát i jinými prstovými kombinacemi, ale u mého nástroje se mi to prozatím nepodařilo. Nemohu porovnat, zda jsou v tomto směru i nástroje kvalitnější. Nejspíše ano, protože si myslím, že ta možná kombinace fujary nebo didžeridu je sice praktická, ale většina různých kombinací bývá spíše na úkor kvality ve srovnání se základními typy. Ovšem ta možnost rozložení nástrojů a vložení do kufříku je určité výhodná při cestování, protože s až 2 metrovými klacky to již je určitě méně praktické.
Hlavním repertoárem fujary jsou slovenské lidové písně nikoliv příliš rychlé. Tak jsem si mnohé transponoval do G dur (popř. e moll aiolské). A přidal jsem i moravské – především ty ze Slovácka. A též cikánské (snad to není dnes nekorektní) a židovské. A velmi rád využívám to pro fujaru typické „zakokrhání“ (húkání, kikiríkanie, rozfuk, signál…), nebo ozdobné portamentování (plynulé legátové přechody tónů výše nebo níže). Samozřejmě typické je i značné vibrování.
Didžeridu (150 cm); vpravo dole je druhý širší náústek; vpravo výše je horní část pro fujaru.
Obdobně, jak jsem minule psal o australském didžeridu, tak i fujaru lze občas slyšet (třeba i na YouTube) s virtuózní technikou i mimo původní folklór. Ale přece jen možnosti třeba vzdáleně podobného fagotu jsou u fujary nedosažitelné.
Myslím, že fujara by zněla velmi zajímavě i s didžeridu stejného základního ladění. Ale prozatím jsem se k takovému experimentování nedostal. Určitě by takto šlo ozvláštnit i ony slovenské písně s tzv. „pedálem“ continuo (prodlevou, bourdónem) jako třeba u některých vánočních písní. Bylo by to zajímavé oživení, ale celý koncert by takto vystavět nešlo. To již variabilnější možností by byla fujara třeba s basujícím kontrabasem, popř. violoncellem, možná i s fagotem. Nevím, zda se někdy k něčemu takovému dostanu. Ale zvukové propojení kultur opačných polokoulí by mělo něco do sebe, že. Nu, co není, může jednou být.
A ještě humorný dodatek k těm hraničním kontrolám. Austrálie se oprávněně bojí zavlečení čehokoliv z ciziny, protože v těch teplých podmínkách se vše pak šíří daleko nebezpečněji než třeba v Evropě. Mluví se pak o invazních rostlinách nebo živočiších. Třeba sem byly zavlečeny nějaké vosy, kterým se zde v teple tak dobře dařilo, že si stavěly kulovitá hnízda o průměru i pět metrů, což v zemi původu nepřicházelo v úvahu. Ale i český kapr je zde velmi obávaný.
Pamatuji ještě, když před přistáním v Austrálii vždy uličkou procházel(a) stevard(ka) s tlakovými plechovkami a nad hlavami cestujících stříkal(a) nějaký dezinfekční sprej. Až prý, když do Austrálie cestoval slavný Bolek Polívka, po takovém osprejování brilantně sehrál pantomimický kolaps – prostě „upadl do bezvědomí“. Vyvolalo to velké zděšení palubního personálu… Nevím, zda je příběh pravdivý, nebo smyšlený, ale pravdou je, že to desinfekční stříkání se již nedělá a snad se nějak desinfikuje přímo vzduch cirkulující v letadle.
Stanislav Vaněk
