V únoru 2025 reprezentoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s šéfdirigentem Tomášem Braunerem a dirigentem Petrem Altrichterem Česko na turné ve Velké Británii a Irsku. Ke spolupráci pozval klavíristku Gabrielu Montero a houslistu Alexandera Sitkovetského. S pozoruhodným ohlasem odehráli osm koncertů. Na programu byla díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče a Petra Iljiče Čajkovského. Od ředitele FOK Daniela Sobotky získala Polyharmonie exkluzivně osobní reflexe a postřehy. PH

1

Přes den několikrát pršelo. To musíme být v Anglii. Odletěli jsme na turné po Velké Británii ve čtvrtek, turné ale fakticky vypuklo pátečním prvním koncertem v Birminghamu. V průmyslovém městě, rivalu Liverpoolu, s vodními kanály na přepravu zboží a materiálu, pročež tu můžete spatřit i racky, i když jsme daleko ve vnitrozemí. Zdejší Symphony Hall vznikla před více než 30 lety i díky přičinění sira Simona Rattla, tehdejšího šéfdirigenta proslulého birminghamského orchestru, a jeho zasvěcený rukopis je na řešení haly i její výborné akustice znát. FOK tu hrál v roce 1993 jeden z prvních koncertů po otevření, to byla dokončena samotná budova koncertního sálu, na všem ostatním kolem se ještě pracovalo. Zatím naposledy se tu orchestr zastavil – s dirigentem Liborem Peškem – v roce 2009. 

Zahajovací koncert, v rámci turné jediný, dirigoval Petr Altrichter, velký přítel FOKu a také oblíbenec zdejšího publika. V podstatě se opakoval program, který mohli zažít před týdnem i posluchači v Praze, Prokofjevův 3. klavírní koncert v podání Gabriely Montero, včetně fascinující improvizace na melodii z publika jako přídavku, symfonické básně Polednice a 7. symfonie Antonína Dvořáka a na úvodní rozehřátí Předehra ke Smetanově Prodané nevěstě. Výsledek a aplaus publika byl stejně vřelý jako ve Smetanově síni.

Odjíždíme po koncertě autobusy do hotelu. Lukáš Verner, dnes již dlouholetý zástupce kontrabasové skupiny, se ještě ohlíží. Právě v roce 1993 a právě tady zažil svůj první zahraniční koncert s FOKem. Prší déšť se sněhem. Turné pokračuje.

2

Z Birminghamu se přesouváme 140 kilometrů – či si přejete údaje v mílích? – jihozápadně. Jsme v půlmilionovém městě na řece Avoně, v nadmořské výšce jedenáct metrů, v Bristolu. Pršelo cestou a prší i tady. Koncertní sál Bristol Beacon z roku 1867 má za sebou několik životů. Za své historie dvakrát vyhořel. Sloužil jako koncertní sál, divadlo i hala pro wrestlingové zápasy. V roce 2009 se realizovala nová přístavba, další velká rekonstrukce, byla dokončena v roce 2023. Všemu odolal foyer v byzantském stylu a úsporné dispozice zázemí pro účinkující. Vlastně jeden z charakteristických rysů starých britských sálů. Probíhá to takto: orchestr proniká služebním vchodem pro účinkující do úzkých chodeb zázemí a zahajuje neolympijskou speleologickou disciplínu v orientaci napříč směry a patry. Hledají se bedny s nástroji, fraky, šatny, sociální zázemí, kolegové, cesta k pódiu. Všichni bloudí všemi směry. Zatímco první borci se již k pódiu propracovávají, poslední se ještě neprotáhli vrátnicí. Zkouška před koncertem ale nakonec vypukne řádně. Abych byl spravedlivý, samotný sál je velmi příjemný.

Bristolský koncert je prvním, který na turné diriguje šéfdirigent orchestru Tomáš Brauner a dirigovat už bude všechny zbývající. Těch bude i s dnešním večerem sedm. Z úvodního koncertu v Birminghamu řízeného Petrem Altrichterem zůstává v Bristolu na programu Dvořákova Polednice, Prokofjevův 3. klavírní koncert v podání Gabriely Montero, opět s freneticky aplaudovanou improvizací na téma z publika. Ve druhé polovině ale přichází Šostakovičova 5. symfonie. Na přesvědčivosti Pražských symfoniků je znát paměť orchestru, který před necelými třemi dekádami nahrál celý komplet jeho symfonií pod taktovkou autorova syna Maxima. Až si říkám, jak toto dílo působilo na pacienty bristolské nemocnice, kam byl koncert v rámci interního vysílání živě přenášen. Publikum v sále bylo opět skvělé. Ti Britové. K tomu se ale dostanu zítra. Z Norwiche.

3

Opustili jsme definitivně naši birminghamskou základnu, odkud jsme vyráželi za prvními koncerty turné a vydali se na východ, málem až k pobřeží. Norwich leží takřka na dohled od nejrušnější lodní dopravní cesty na světě, Lamanšského průlivu. Na druhé straně za úžinou lze tušit Amsterdam, o něco jižněji Rotterdam. V jedinou chvíli, možná vůbec poprvé během turné, vysvitlo na moment slunce. Ve stejnou chvíli se porouchal jeden z autobusů. Do Norwiche dojíždíme ve dvou na indický způsob.

Opět jsme ve starém divadle, dnes samozřejmě přestavěném na víceúčelový sál a modernizovaném. Letopočet vzniku 1758 ale zanechává dojem. Na úvod programu diriguje Tomáš Brauner Dvořákovu Polednici, nevynecháme ji žádné štaci tohoto turné. Poprvé se tu potkáváme s Alexandrem Sitkovetským, který skvěle hraje Čajkovského houslový koncert. Ještě na něj dojde během turné dvakrát, střídá se v programu s Gabrielou Montero. Poprvé také zaznívá Dvořákova Novosvětská, ta zase střídá Šostakovičovu 5. symfonii. Bylo zajímavé sledovat, že Novosvětská měla u publika větší úspěch než sólový koncert. Je v takové chvíli snadné být patriotem. Nutno podotknout, že Alexandr nežárlil, sám si přišel Dvořáka poslechnout a u přídavku, 15. Slovanského tance, se nestačil divit partu viol, za jejichž posledním pultem v zákulisí stál.

V pondělí nekoncertujeme. Neprší. Fouká. Zůstáváme v Norwichi a nastal volný den v rámci tohoto turné. Také střádáme ohlasy na koncerty. Včera jsem na koncertě seděl vedle obdivujících anglických přátel koncertního mistra Romana Patočky. První hornistce Zuzaně Rzounkové dorazil první fanouškovský mail. Dr. Thomas ale gratuloval celému orchestru. Evidentně se nás ještě letos chystá navštívit i v Praze. Mám radost za všechny, kteří k úspěchu na pódiu přispívají.     

4

Pokud by si někdo pomyslel, že turné orchestru má něco společného s cestovatelskou romantikou, střelil by daleko mimo terč. Nadcházející dny mají neúprosný tovární režim. Probudíte se v hotelu, ve kterém jste strávili jen pár hodin. Naštěstí jsou si všechny podobné, takže snídani se vám podaří najít. Pak vyráží karavana do dalšího města. Obědvá se cestou. Nový hotel, koncertní sál, krátká zkouška, programy už jsou usazené, koncert – teď ovšem musí všechno navzdory prachu cest zářit – hotel. Od snídaně dál už to znáte. Přesně takhle to bude probíhat do konce týdne, první den bez koncertu bude sobota, to ale zase přejíždíme autobusy a trajektem do irského Dublinu.

V továrním nastavení dorážíme dnes do Nottinghamu. Jsem tu potřetí, přesto jsem v Nottinghamu nikdy nebyl. Pro orchestr je zdejší sál pravidelnou zastávkou a je to dobře, protože je příjemný a má skvělé publikum. Speciálně o něm vedeme před koncertem inspirativní hovor s Neilem Bennisonem. Je tu šéfem a má zásluhy.   

Pozorování publika se tu věnuji od prvního dne. Z úžasu jsem dosud nevyšel. Dresscode neexistuje. Do sálu se chodí klidně v bundách. Není se co divit, ekonomika sráží teplotu v sálech tak, jako by se mělo jednat o slet lachtanů. Do sálu si návštěvníci přinášejí kelímky s nápoji. Taky zmrzlinu, asi opravdu lachtani. Tleská se i mezi větami. A teď, pokud už jste dostatečně pobouřeni, ten paradox. Ponoření do hudby je od první noty fantastické. Skoro žádné zakašlání. Mobil nikdy, a to beru v úvahu všechny dosavadní koncerty. Dobře, jednou, asi nějaký cizinec. Nejspíš pak spáchal rituální sebevraždu. Neil mi potvrzuje, že to je nové publikum, a já mu musím pogratulovat, že ho dokázal získat, a přemýšlím nad tím, zda nás tyto změny čekají i doma.

Tomáš Brauner diriguje osvědčený trojboj Polednici, 3. klavírního Prokofjeva s Gabrielou a 5. Šostakoviče. Vidím na něm, že je dnes zatím nejspokojenější ze všech dosavadních koncertů turné.

Slunce nevysvitlo. Autobusy vydržely. Koncert byl skvělý. Zítra v továrním režimu do Londýna.

5

Londýn je opravdu velké město. Svět sám pro sebe, jak už to metropole mívají. Tady na vás ještě dýchne síla impéria Commonwealthu, i když jeho dech už notně zeslábl a na nadechnutí se čeká. Není to jako s deštěm. Co k vám promlouvá, není současná geopolitická realita Británie, nýbrž aura tradice a autentická energie města. Ta zase ale promlouvá náramně.

Bydlíme na jižním předměstí Londýna, v Suttonu, leží strategicky vzhledem k Londýnu i pro zítřejší výpad do Basigstoke. Sutton vůbec není Londýn, ale skoro by se chtělo říci venkovké městečko, samo o sobě na první pohled útulnější než dosavadní štace. Alespoň tak o něm mluví ti, kdo stihli provést průzkum okolí hotelu. Večerním provozem se proplétáme do úplného centra, kolem Wimbledonu, Belgravie až do Chelsea, do staré známé Cadogan Hall.

Řízení autobusu v Londýně vyžaduje podobnou přesnost, jako když skládáte model lodě v lahvi, a ještě k tomu se šoféři tváří jakoby nic. Asi na to mají nějaká mentální školení. Jakoby nic se tváří i řidiči kamiónu s našimi nástroji a dalším nádobíčkem, podle mého tu krabici na kolech mohli dostat ke Cadogan Hall pouze helikoptérou. Asi jako vměstnat kontrabas do krabice od bot a tu si pak s tiktaky a kapesníky dát do kapsy kalhot.

Rezidenčním orchestrem Cadogan Hall je Royal Philharmonic Orchestra. Před sto lety kostel, po roce 2000 privátními prostředky zrekonstruovaný koncertní sál. Prostory jejího zázemí jsou ještě menší, než co jsme zažili v Norwichi. Tam jsme naštěstí speleologické techniky pohybu potrénovali a také Cadogan Hall z pravidelných návštěv už známe, vracíváme se do tohoto kultovního sálu pravidelně. Titěrné jsou i prostory pro posluchače, foyer je větší obývák. I samotný sál vypadá malý, ale posluchačů se sem vejde tisícovka. Kdo by to byl řekl.

Na programu Polednice, samozřejmě. Pak předposlední setkání s Prokofjevem v podání Gabriely Montero. Opět úspěch a opět u publika skvěle zafungoval přídavek s improvizací na náhodně zvolené téma. Je to neuvěřitelné. Zažili jsme to s ní v Praze a tady už tolikrát, abychom si byli jisti, že je to pokaždé úplně jiný zážitek a že pokaždé funguje. V druhé polovině koncertu pak funguje také Novosvětská. Nekompromisně. Bez přídavku s 15. Slovanským tancem a standing ovations se zakončení koncertu neobešlo. To jsou chvíle, kdy jsem největší patriot. Gratuluji všem, kdo k tomu na pódiu i za ním přispívají. Opět jsme dobyli Londýn.

6

Basingstoke leží necelých sto kilometrů od Londýna. Nenápadné stotisícové město, přesto největší v hrabství Hampshire. Těží ze své polohy na spojnici mezi Londýnem a Southamptonem, přístavem, výchozím bodem zámořských plaveb. Právě ze Southamptonu vyplul před 113 lety Titanic.

Po celou dobu turné nás taktně doprovází laskavá péče českých diplomatů. V Londýně jsme se na koncertě setkali se zástupcem velvyslankyně Michalem Strouhalem, osobně pak paní velvyslankyně Marie Chatardová dorazila sem do Basingstoke, z Manchesteru se nám hlásí generální konzul David Frous. Podobné to bude i v Dublinu, kde jsme v čilém spojení s velvyslancem České republiky v Irsku Pavlem Vošalíkem i jeho zástupcem Jiřím Sittkem.

Od diplomatů naštěstí nic nepotřebujeme, neřešíme žádné krizové situace, nikoho neokradli, všichni mají své pasy. Nejsem pověrčivý, ale klepu to. O to více se můžeme koncentrovat na to, k čemu umí fenomén české klasické hudby posloužit náramně, propagaci České republiky a Prahy, kterou si s sebou vozíme v názvu. Právě o kulturní diplomacii s paní velvyslankyní hovoříme při krátké společné večeři před koncertem. Zítra na koncert v Manchesteru dorazí pan generální konzul spolu s lady Grenfell-Baines, stále aktivní a ohromujícím způsobem vitální dámou. Je jí 95 let a byla jedním z Wintonových dětí. Mám od ní pozdravovat Lukáše Vondráčka, tak Lukáši, vyřizuji.

V Basingstoke Polednice a Šostakovič. Naposledy v rámci turné s námi hraje Gabriela Montero Prokofjeva. Byla to skvělá spolupráce, za kterou děkujeme. Také Gabriela děkuje orchestru. Dělá to vždy, když uvádí svůj přídavek. Dnes improvizace na téma titulní melodie z filmu Strangers in the night. Do něj ale jako překvapení prokládá ještě Happy birthday. Narozeniny má totiž právě dnes koncertní mistr Roman Patočka a s ním ještě jeden kolega. Nechce být jmenován, ale koncertním mistrem je také. Double. Ještě jednou gratuluji.

Zítra nás čeká dlouhý přejezd na sever. Do Manchesteru. S Gabrielou se loučíme, abychom se už v polovině března opět potkali v Praze. Nenechte si její recitál ujít.

7

Tohle je velmi speciální město, říká David Frous, zdejší generální konzul, kterého už jsem zmiňoval. V pátek večer obzvlášť. Sedíme po koncertě v arménské restauraci, obsluhují nás Ukrajinci, možná také Indové či Pákistánci. Bizarní estetiku seriózního rozhovoru dotvářejí valentinské balónky a konfety. Těm dnes nelze uniknout ani v daleko syrovějších lokálech. Jsme v Manchesteru, městě průmyslu a dvou fotbalových klubů. Ale také městě s výborným koncertním sálem. Takovým, kde mají skvělý zvuk nejen posluchači, ale kde se také velmi dobře slyší hudebníci vzájemně na pódiu. Na kvalitě provedení je to pak znát.

Ještě mi v hlavě doznívá koncert. Polednice a Šostakovič opět v kombinaci s Čajkovského houslovým koncertem, zpět je opět Alexander Sitkovetsky. Doznívá také setkání s lady Milenou Grenfell-Baines, dámou, která působí, že pro ni není nic nemožné. Osobně se zná s mnoha českými hudebníky, pozdravy Lukáši Vondráčkovi jsem již vyřizoval. Publikum, jako by přijelo z jiného města a nemá nic společného s tím, co se děje venku.

Ve stejnou chvíli, kdy mi David Frous v arménské restauraci barvitě popisuje, kam dnes večer nelze vůbec jít a v čem všem by hrozilo, že bychom se tam brodili, jde Tomáš Brauner s Alexanderem, manažerkou orchestru Klárou Kašparovou a šéfkou naší britské agentury Mary Harrison do jiné restaurace. Obezřetně si zkracují cestu nedůvěryhodnou uličkou, protahují se kolem dvou ostře vypadajících pankáčů před jakýmsi klubem, když v tu chvíli jeden odlepí kelímek od rtu „good concert“. Pak pivo dopíjí.

Manchester je plný paradoxů. Prší. Vytanula mi konzulova slova, že letos je na zdejší poměry velké sucho.

8

Turné vrcholí. V Holyhead jsme opustili Velkou Británii a trajektem se přesunuli na irskou stranu. Nalodění na trajekt se neobešlo bez komplikací, překonáváme hranice zpět do Evropské unie. Připomněli jsme si staré časy pohraničních lustrací. Stálo to dost času, nervů, způsobili jsme zpoždění trajektu – naštěstí bez nás neodplul. Na druhou stranu máme alespoň společnou fotku s Tomášem Braunerem a Alexanderem Sitkovetským, který cestoval s námi – z celní budky v přístavu při osobní prohlídce nás a našich zavazadel.

Dublinský koncert byl dalším velkým úspěchem. Polednice, Čajkovskij a Novosvětská. Poté, co jsme Novosvětskou dobyli Londýn, dobyli jsme i Dublin. Pavel Vošalík, velvyslanec České republiky v Irsku, byl, kromě toho, že je sám zasvěceným hudebním posluchačem, nadšený atmosférou i tím, že koncert byl dlouho dopředu vyprodán. Není to tu vůbec obvyklé, říkal pak. Se svými stradivárkami se opět zaskvěl Saša. Přidává Bacha a my na úplný závěr osvědčený 15. Slovanský tanec.

V Dublinu naše turné končí. Celý orchestr, Tomáš Brauner a Petr Altrichter se předvedli ve skvělém světle, vezeme si výborné kritiky i ohlasy posluchačů. Mary Harrison, šéfka agentury, která turné pořádá, po každém koncertě opakuje, že orchestr v takové formě ještě nezažila. Velvyslanec Vošalík se po koncertě loučí slovy: „Děkuji orchestru i panu dirigentovi, odvedli jste za mě práci na několik měsíců.“ Já sám stojím před posledním koncertem na pódiu a děkuji orchestru i všem kolem něj za skvělé výkony i průběh turné. Zaslouží si to a jsem na všechny pyšný.

Milé rozhovory, gratulace a další zdvořilosti ale o úspěchu turné nerozhodují. Skutečným momentem pravdy je pozvání na další turné. A to máme, na květen 2028. Teď si musí všichni odpočinout, ale pak všem dojde, že to je úspěch. Jen možná budeme muset před příští Británií absolvovat otužilecké kurzy.

Vracíme se do Prahy. Těšíme se na Lukáše Vondráčka a na další koncerty ve Smetanově síni.

Daniel Sobotka