Na konci ledna se k Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK vrátil opět dirigent Petr Altrichter a hudebníky strhnul ke skvělému výkonu. A už první dílo večera ve středu 30. ledna si vybral v souladu se svým temperamentem. Dvořákova Polednice zněla opravdu napínavě, nejprve jaksepatří plíživě a pak s velkými výbuchy emocí v závěru, jako by byl dirigent ve svém živlu. Byla to barvitá a živá symfonická báseň i s dobře zahraným hobojovým sólem na začátku. Hned jsem si vzpomněl, jak romanticky přednesl na začátku sezony s FOKem Mendelssohnovu Skotskou.
Fota Petr Dyrc.
Následoval Klavírní koncert č. 3 C dur Sergeje Prokofjeva v podání Gabriely Montero, což je neobyčejně sympatická dáma původem z Venezuely. Má už za sebou výraznou koncertní kariéru, sama komponuje a věnuje se projektům zaměřeným na lidská práva, je mimo jiné držitelkou ceny Václava Havla za kreativní disent. Je s podivem, že jí nikdo nepozval do Prahy dřív a jen to podtrhuje, že má dramaturgie FOKu velmi šťastnou ruku. Prokofjev Gabriely Montero působil živě a neobyčejně muzikálně, technicky zcela bez zaváhání. Klavíristka podtrhla impresionistickou stránku skladby a všechny výrazné sólové pasáže, bohaté a barvité kadence. Tento koncert dovede působit také jednotvárně, ale tohle byl charakteristický energický Prokofjev, podobně jako ve svém nejslavnějším Prvním klavírním koncertu.
Na místě přídavku sólistka vyzvala publikum, ať jí někdo zazpívá nějakou typicky českou lidovou píseň. Jeden starší posluchač se toho ochotně ujal a nabídl jí Tluče bubeníček… S pomocí koncertního mistra Romana Patočky melodii přenesla do klavíru a nabídla rozsáhlou improvizaci, která se blížila spíše Bachovi než Prokofjevovi, ale bylo to neotřelé. Nevím, jestli je Montero opravdu tak výrazná skladatelka, ale tenhle program jí velmi sedl – podobný má mimochodem v rámci cyklu Světová klavírní tvorba v Rudolfinu 15. března.
Po přestávce téměř vyprodaného koncertu zazněla Dvořákova Sedmá symfonie d moll, dílo s temným nábojem a dramatičností. Tomu opět Altrichter nezůstal nic dlužen, první věta byla skvěle vystavěná a plynule se střídaly části komornější s velkými symfonickými plochami. Provedení bylo zajímavé i výrazově a připomínalo Kubelíkovy kreace nabité životem. Byla to neokázalá oslava Dvořákova mistrovství se vším, co k němu má patřit. Zdá se, že dirigent časem stále zraje, nedělá jedinou věc pro vnější efekt a drží se podstaty hudby – v dnešním marketingovém světě to začíná být vzácnost. Takže je moc dobře, že se s FOKem objeví i na anglickém zájezdu.
Mimochodem byla velká radost zažít Petra Altrichtra také při moderovaném koncertu prvních tří částí Mé vlasti na začátku ledna s Českou filharmonií. Jeho ponor do hudby a spolehlivé cítění bylo opravdu vtahující a byla to ukázka vzácné opravdovosti. Moderátor Marek Eben občas přihrál otázku, ale spontánní dirigent by hladce zvládnul táhnout komentovaný koncert sám. Každá příležitost ho slyšet se má využít, je v něm něco neobyčejně poctivého za starých časů, přitom to ale nestárne a získává na ceně.
Jindřich Bálek
