Půst a Velikonoce by měly být hlavně dobou očekávání. Ač nejsem katolík, vždy jsem je vnímal jako období naděje. Několik let to ale hodně drhne a do pozitivnosti se musím nutit. Nemohu se vyrovnávat mimo jiné s vítězstvím zla ve světě, hlavně pak s barbarstvím Putina a ruských hord na Ukrajině. Moje šedé buňky mozkové jsou schopny vnímat pokřivení Putina už ve stádiu lidského embrya, jeho atavistické imperiální choutky, kdy chce překonat Petra Velikého, Čingischána, Peršany, Osmany, Stalina i barbarství křesťanských křížových výprav, zanechat nesmazatelnou stopu v dějinách tohoto světa, ale neumím pochopit, proč popírá víru, kterou falešně vzývá, údajně se modlí k Ježíši Kristu, věčné ikoně míru a lásky, a přitom se kamarádí se zvráceným moskevským patriarchou pravoslavné církve a zachraňuje „pravé“ křesťanství před nevěřícím, zkaženým Západem, nechává vraždit raketami a bombami Ukrajince i Rusy na Ukrajině coby méněcennou podrasu, má údajně radost z mrtvých žen, mužů a dětí v Kryvém Rihu, Sumě, Charkovu, Dnipru, ba i v Oděse, jež byla spjatá s geniálními humanisty Davidem Oistrachem a Svjatoslavem Richterem, i v desítkách dalších míst.
Vraždění se děje i v době Vánoc, půstu, na Květnou neděli a kdoví, čím bude křižovat Ukrajinu na Velký pátek 18. dubna a jaké bude pro křes’tany radostné Zmrtvýchvstání nedělního Božího hodu velikonočního 20. dubna 2025, kolik nevinných dětí ještě zemře kvůli raketě, klouzavé bombě a kazetové munici. Naděje lásky Boží to rozhodně nebude. (Trumpa, Babiše, Havlíčka, Schillerovou, Okamuru, Macinku, Turka, Konečnou and company ruské vraždění ukrajinských dětí zdá se nezajímá.)
Ve zmaru hodnot světa (okořeněné navíc trumpovským mešugem) křesťansko židovské Evropy je jednou z nezničitelných hodnot hudba, čímž myslím hudbu klasickou. Během půstu jsem měl řadu mimořádných živých zážitků (Ensemble Castelcorn, Weill, Šostakovič 5, Lozakovich, Vodička), nicméně nejsilnější příval naděje jsem kupodivu prožil v předvečer Květné neděle.
Copyright Helena Konstantinová.
V sobotu 12. dubna jsem navštívil relativně nový Kostel Krista Spasitele na pražském Barrandově, kde collegium hudebních přátel nabídlo rezidentům sídliště a dalším Pražanům rozsahem atypický koncert hudby, která souzní s obdobím Velikonoc – úpravu Symbolum Nicenum z Bachovy Mše h moll a hlavně komentovaný výběr z Haydnových Sedmi posledních slov Vykupitelových na kříži. Ad hoc collegium bylo vedeno houslistkou Magdalénou Mašlaňovou, zástupkyní koncertního mistra České filharmonie. Dalšími členy collegia byli Matěj Polášek, Petr Borůvka, Zdeňka Hájková, Petr Mašlaň, Přemysl Kšica.
Byl to neobyčejný zážitek. Haydna jsem tak dobře zahrát neslyšel ani od stálých smyčcových kvartet. Jen se mi zastesklo po nepřekonatelné recitaci Borise Rösnera z počátku tohoto století. Škoda, že nemohl vstát z mrtvých… Krásný podvečer jakoby byl v tu chvíli světlem naděje v duchovním a světském bahně, v němž tento svět žije.
Luboš Stehlík
