Koncert v pražském Rudolfinu Prague Philharmonia 23. března měl v záhlaví tři jména – Cherubini, Beethoven, Brahms, nicméně tím, kdo ten večer zvítězil, byl Johannes Brahms. Pokusím se zdůvodnit, proč. Vládcem večera byl šéfdirigent Emmanuel Villaume. Svým energeticky výbušným naturelem pevně vedl orchestr konzervativně postaveným programem.
Fota Ivan Malý.
Maria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini se dožil na tehdejší dobu vysokého věku, dosáhl na řadu poct a titulů a byl do konce života neochvějným obráncem tradičních hodnot. Ačkoli zemřel v rozkvetlém romantismu, romantikem nikdy nebyl, což je slyšet nejen v jím milované duchovní hudbě, ale i v opeře, z níž jediným nadčasovým titulem je dle mého mínění Médea z konce 18. století. Ačkoli daleko přežil jak Beethovena, jehož uctíval, tak i submisivního Schuberta, neměl špetku jejich génia a nebyl ani bouřlivák mezi střetem epoch, ale introvertním romantikem.
Upřímně řečeno uvedení řemeslně povrchní předehry k jeho opeře Les Albencérages, ou L´étendard de Grenade chápu snad jen jako edukační vložku. Nicméně její provedení bylo výtečné. Pan Villaume se pokusil o nemožné – najít ducha a nadčasovost někde, ke téměř nic není. Pravda Cherubini nebyl podobně jako Rossini žádný myslitel, jenže v Gioacchinovi je aspoň mimořádná invence, přirozený esprit a cit pro melodiku. Naštěstí předehra byla krátká.
Nejatraktivnějším číslem večera bylo uvedení Beethovenova Klavírního koncertu č. 5, tzv. „Císařský“, jakkoliv název nemá se skladatelem nic společného – jeden z největším šlágrů klavírního repertoáru. Jako sólistu si dirigent vybral irského pianistu Barryho Douglase, jehož úspěšná kariéra se odvíjí od vítězství v Čajkovského soutěži v roce 1986.
Aby vyzněly Beethovenovy koncerty sugestivně, jedinečně, je třeba, aby měl sólista mimořádné dispozice (včetně úhozových), nadčasový ponor, cit pro styl a zvláštní schopnost hlubokého vhled do hudby. Cosi takového jsem slyšel v podání například Moravce, Panenky, Andsnese, Barenboima, Pires, u nás dnes Bartoše; nad všemi se tyčí nedostižní Alfred Brendel a Krystian Zimerman. U pana Douglase jsem téměř nic takového nevnímal. Slyšel jsem asi správné noty, často zabalené do zvukové plástve a nestylově masivní pedalizace, na podivně znějícím steinwayi (mám pochybnosti jestli šlo o nejlepší klavír České filharmonie), ale ne ryzího Beethovena bez zbytnělého patosu. Relativně nejzajímavější bylo tiché nokturno v Adagiu… Byl to pro mě vlastně docela smutný poslech. Barry Douglas je nejspíše výborným vykladačem romantismu, moderny 20. století i současnosti, ale vídeňský klasicismus není ideálním šálkem jeho irského čaje. Spolupráce dirigenta a orchestru však měla mezinárodní úroveň. Výběr přídavku byl velmi šťastný. Pan Douglas přidal Brahmsovo druhé Intermezzo, čímž anticipoval druhou část příjemného večera.
Byl jsem zvědavý na Brahmsovu 3. symfonii F dur a Prague Philharmonia mě nezklamala. Vyslovme s klasikem otázku – Byl Brahms stejný solitér jako Beethoven? Legendární dirigent Bernard Haitink, jeden z nejlepších vykladačů Brahmse minulého století, na ni odpověděl: „Ne tak docela. U Brahmse nenarážíme na každém hudebním rohu na nepoddajnou osobnost, jako je tomu u Beethovena. Abych to vyjádřil laicky: už Brahmsovy rané skladby jsou typicky „brahmsovské“. Rozčleňovat jeho tvorbu na rané, střední či pozdní dílo má jen malý smysl. Jeho skladatelský styl, jeho hudební rukopis je od začátku rozpoznatelný. Brahms jako skladatel se během života nijak zásadně neproměnil.” Peter Güllke zase napsal, že Brahms jako by se (ve finále Třetí symfonie) ptal: „Slyšíte, co všechno zde neříkám?“
Interpretace pana Villauma byla nejcennější právě v tom, že respektoval, co Brahms nechtěl říci a třetí symfonii vnímal v kontextu celého Brahmsova díla, nehledal za každou cenu něco nového, jen pokorně tlumočil autograf, zvýrazňoval důležité noty, akcenty, expresivitu hudebního toku. V deseti primech (skvělá koncertní mistryně Pavla Tesařová) nutný nedostatek velkoorchestrálního zvuku kompenzoval přesností, intenzitou, nasazením a viditelným úsilím každého jednotlivce. (Není náhoda, že zmíněný Bernard Haitink byl v závěru života pyšný více na brahmsovský cyklus s Evropským komorním orchestrem než na cyklus se „svým“ Concertgebouw!) Líbilo se mi, jak si dirigent pohrával s latentní tanečností první věty, jemnými důrazy na klíčových notách frází… Pro mě to bylo téměř referenční provedení. Ten večer byl jednoznačným vítězem Johannes Brahms. A opět jsem si uvědomil, že pakliže pominu nedostižného Jiřího Bělohlávka, je Emmanuel Villaume pro tento orchestr stejným pokladem jako jím býval Jakub Hrůša (šéfem v letech 2008-2014).
Luboš Stehlík
