Dvojí křest v kostele sv. Vavřince

Foto Kateřina Svobodová

Tomáš Víšek hraje často a rád skladby, které nepatří k běžnému pianistickému repertoáru. Vezmeme-li do ruky kterékoli jeho CD, můžeme si být téměř jistí, že na něm nalezneme něco neobvyklého a pozoruhodného. Koncem loňského roku obohatily Víškovu diskografii dvě nové nahrávky. Umělec je představil hudební veřejnosti na „křtu“ ve středu 14. února 2024 v kostele sv. Vavřince.

První disk vyšel u labelu ArcoDiva a nese název Franz Liszt a česká hudba. Největším lákadlem této nahrávky jsou dvě Lisztovy klavírní skladby, které mají těsnou návaznost na české prostředí a o jejichž existenci ví jen málokdo: Hussitenlied (Husitská píseň) a Slavimo slavno, Slaveni (Slavme slavně, Slované).

Koncertní parafráze Hussitenlied nemá – vzdor názvu – s husity moc společného. Liszt v ní použil píseň Těšme se blahou nadějí, která mu byla předložena jako husitská, ale která ve skutečnosti pochází až z první poloviny 19. století. Zkomponoval ji Josef Theodor Krov na „vlastenecký“ text Václava Hanky. Skladbu Slavimo slavno, Slaveni napsal Liszt v roce 1863 u příležitosti oslav tisíciletého výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, a to nejprve pro mužský sbor s varhanami, a pak ještě pro samotné varhany a pro sólový klavír. Jak Hussitenlied, tak Slavimo slavno, Slaveni budeme nejspíš vnímat jako kuriozity – pro tuzemského posluchače jsou určitě zajímavé, ale k vrcholným skladatelovým dílům mají daleko.

Vedle skladeb Lisztových uslyšíme na novém Víškově CD devět děl tří českých autorů: V. J. Tomáška, B. Smetany a A. Dvořáka. Tomášek byl o sedmatřicet let starší než Liszt a ve své době patřil k nejvýznamnějším osobnostem hudební Prahy. Dnes jej považujeme spíše za představitele a zastánce konzervativních hodnot. O to víc překvapí jeho klavírní cyklus Tre ditirambi, op. 65, ve kterém má Tomášek mnohdy velice blízko k Beethovenovi a Schubertovi a kde můžeme dokonce zaslechnout leccos, co bychom mohli považovat za „lisztovské“. Tomášek ovšem publikoval tyto skladby v roce 1818 – a to bylo Lisztovi pouhých sedm let.

Mimořádně významný byl Lisztův vliv na tvorbu Smetanovu. Smetana choval k Lisztovi hluboký obdiv a mezi oběma skladateli panoval velmi přátelský vztah. Víšek zařadil na svůj disk čtyři Smetanova díla, na prvním místě Smetanovu klavírní skicu Macbeth a čarodějnice, jednu z nejlisztovštějších a nejodvážnějších skladatelových klavírních kompozic vůbec. Ale výrazně lisztovské jsou i další tři Smetanovy skladby: Fantazie na české národní písně a dvě poslední čísla z cyklu Sny – Před hradem a Slavnost českých venkovanů.

Foto Kateřina Svobodová

V klavírní tvorbě Antonína Dvořáka se s lisztovskými vlivy v tak velké míře jako u Smetany nesetkáme. Ale poslechneme-li si na Víškově CD skladby U mohyly a Na Svaté Hoře z Dvořákova klavírního cyklu Poetické nálady, op. 85, určitě připustíme, že k Lisztovi nemají daleko.

Tomáš Víšek má výbornou techniku, která mu dovoluje hrát „velkou romantiku“ s potřebným nadhledem a vzletem. Skvěle pracuje s dynamickými kontrasty a plně využívá zvukových možností klavíru – od něžných, zpěvných pianissim po velkolepá, krásně znějící fortissima. Zvláštní pozornost si u této nahrávky zaslouží klavíristův fundovaný a živě stylizovaný průvodní text v bookletu.

Velkou část Víškova rozsáhlého repertoáru zaujímají díla českých skladatelů 20. a 21. století. K soudobé tvorbě tíhnul Víšek už v době svých studií na Pražské konzervatoři, kde mj. premiéroval 20. října 1976 třívětou Klavírní sonátu svého spolužáky Michaela Kocába. O rok později založil Kocáb dnes již legendární rockovou skupinu Pražský výběr, přičemž jen málokdo z jejích fanoušků tehdy tušil, že Kocáb studuje na Pražské konzervatoři „vážnou hudbu“ – kompozici u Ilji Hurníka a varhany u Jiřího Ropka.

Víšek brzy po premiéře zařadil Kocábovu Sonátu do svého koncertního repertoáru a v loňském roce inicioval – téměř půlstoletí po jejím vzniku – v hudebním nakladatelství Editio Karez její tiskové vydání, k němuž je jako příloha připojeno CD s Víškovou nahrávkou. Křest této ojedinělé publikace proběhl v plné parádě: za účasti Michaela Kocába, paní Milady Karez, majitelky nakladatelství Editio Karez, a Lukáše Hurníka, syna Kocábova profesora na Pražské konzervatoři.            Kocáb komponoval svou Klavírní sonátu v roce 1975, ve svých jedenadvaceti letech. Přestože se v podstatě jedná o „studentskou“ práci, je to skladba značně osobitá a překvapivě vyzrálá, a především: nezapře, že autor směřuje do jiné žánrové sféry, než je „vážná hudba“.

Foto Kateřina Svobodová

Tomáši Víškovi je Kocábova Sonáta evidentně velmi blízká. Rytmicky zapeklitou úvodní větu hraje v obdivuhodném tempu a s obrovským nasazením. Následující blues je poklidné, lehce melancholické, a dovoluje klavíristovi i posluchačům, aby si po strhující první větě trochu vydechli. Staccatová finální věta je vtipná, hravá, místy dokonce až rozpustilá, a z nahrávky je zřejmé, že se při ní Víšek skvěle baví.

Jak na svém lisztovském CD, tak v Sonátě Kocábově Tomáš Víšek jen znovu prokázal, že patří k našim nejzajímavějším pianistům. V jeho společnosti se zkrátka nikdy nenudíme.

Věroslav Němec