Pomazaný

Mesiáš má v duchovní literatuře období, které nazýváme pro nedostatek jiných názvů barokem, zvláštní pozici. Jednak je po staletích vývoje evropské hudby nejznámějším a nejlidovějším oratoriem, jednak jím možná nejvíce prostupuje operní background Georga Friedricha Händela – pečlivý výběr a mnohotvárnost „libreta“, synergie hlubokého obsahu a silného vnějšího apelu na posluchače, v podstatě operní prokomponované recitativy a emočně i melodicky silné árie a sbory, které mi připomínají v jistém smyslu Verdiho svět.

Dnes vnímáme Mesiáše občas až mesianisticky, nicméně pro skladatele to bylo skutečně klíčové dílo. Václav Kapsa ve své hutné a skvěle napsané průvodní glose mimo jiné napsal: „Rok 1741, kdy skladba vznikla, je možno s jistou nadsázkou označit za bod obratu v jeho tvůrčí kariéře. Od té doby již nezkomponoval žádnou italskou operu a své síly napřel do kompozice oratorií.“ Relevantní odborníci se shodují, že propojení prvků anglické sborové tradice s vlivy italské opery a oratoria a německým typem kontrapunktu je jedinečné. Dokonce mám pocit, že došel v syntéze hudebního baroka dále než Bach. Václav Kapsa připomíná, že „skladatel při jeho kompozici upadl do jakéhosi náboženského vytržení“ a cituje Stefana Zweiga, že jde o „zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händela“. A také akcentuje koncepci skladatele, kdy děj není (s výjimkou událostí Ježíšova narození) bezprostředně vyprávěn nebo dramatizován, jak tomu bývalo u jeho současníků, že nejde ani tak o příběh, jako spíše o reflexi, rozjímání nad daným tématem, o poselství. I proto použil díky libretistovi Charlesi Jennensovi umný náhrdelník úryvků z obou částí Bible.

Rozdělení do „aktů“ také připomíná jeho operní zkušenosti. První část je reflexí příchodu Mesiáše (pomazaný, mašiach) a naplnění proroctví, druhý díl komentuje pašije, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista (proto končí nejsilnějším sborem světové hudební historie Hallelujah, ačkoli to není hudebně logické), v kontemplativní finální části je oslavena role Krista coby Vykupitele. „Prostřednictvím Händelova slavného díla můžeme v koncertní síni (…)  vnímat a rozjímat hudbu i Boží slovo též my.“ Nuže letmo „rozjímat“ se pokusím i já.

Zleva – Luigi De Donato, Krystian Adam, Avery Amereau, Václav Luks, Deborah Cachet. Fota Petra Hajská.

V úterý 19. března 2024 (poprvé zazněl 56. opus 13. dubna 1742 v Dublinu) uvedl Mesiáše Václav Luks, jenž se už zařadil mezi české hudební celebrity, se sólisty a svými soubory v téměř vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina: Deborah Cachet – soprán, Avery Amereau – alt, Krystian Adam – tenor, Luigi De Donato – bas, Collegium 1704 (koncertní mistryní byla Helena Zemanová), Collegium Vocale 1704. Myslím, že sice nelze určit procento autentičnosti, nicméně dopustím se spekulace a tvrdím, že provedení bylo v řadě aspektů natolik sugestivní, suverénní a z pozice  21. století poučené, že by měl Georg Friedrich Händel (George Frideric Handel) sluchově i vizuálně radost.

Vedle navýsost inspirativní a pevné základny večera – Václava Lukse – jsem byl nejvíce okouzlen výkonem orchestru. Sice měl na počátku koncertu a po pauze uvážlivý rozjezd jako Orient Expres (v souhře), ale rychle nabral rychlost, přesnost i tajemnost luxusního rychlíku. Samozřejmě zvýšenou pozornost si zasloužily orchestrální sinfonia (dokázal bych si představit kontrastnější artikulaci) a dokonalá pastorální Pifa (tak opojné provedení jsem živě dosud neslyšel).

Sbor opět potvrdil, že je pro starší oratorní muziku u nás leaderem. Velmi přesvědčivé a bezchybné byly všechny fugy. Korunou pak byl konec díla – Hoden jest Beránek, ten obětovaný se vznešeným Amen. Souzpěv sboru byl transparentní, poučený a lahodný.  Nicméně prozatím jsem nezbavil názoru, že je mu bližší hudba Bacha než Händela. Dvacetičlenný sbor má své hlasové mantinely, a to nejen kvantitativní. Určitě by mohl být zvuk v mocných forte barevně plnější. Například Monteverdi Choir má v každé skupině pokud vím výjimečný hlas, což je chytré a dává sboru zvukovou špičku. Rozdíl mezi Hallelujah na konci druhé části a stejným přídavkem, kdy zpívali i sólisté, nešlo přeslechnout…

Po přečtení životopisů sólistů byl čtenář připraven na světový zpěv. Bezesporu to bylo zpívání, které není v Česku běžné, příjemné a hlavně „historicky poučené“. Věřím, že všichni mají bohaté zkušenosti s barokem, ale ne vše bylo ve zlatém seku. Hvězdou byl bezesporu Krystian Adam. Není to sice operní tenor, ale jeho hlas léty vyzrál, hlavně pro oratoria ideální hlas a měl jsem z jeho výstupů veliké potěšení. V dobrém dominoval a byl ozdobou koncertu (třebas blok z druhé části Popatřte a hleďte – Vždyť byl vyťat – Neboť v moci podsvětí). Basista Luigi De Donato má skvělé hloubky, moc příjemný střední rejstřík a pakliže nezpívá forte (Až polnice zazní), tak i výšky (sugestivní byla třeba árie Hle, odhalím vám tajemství). Rychlé melodické kaskády přesvědčivě zvládal, avšak občas na hraně svých možností (Proč se pronárody bouří). Velmi příjemný, nadějný výkon předvedla Avery Amereau. Půvabná altistka či spíše mezzosopranistka (zde v roli countertenora) má sice daleko do kvality například Joyce DiDonato, ale její zpěv byl požitkem, jen by měla hlídat prsní rezonanci v hlubokém rejstříku ve forte. Sympaticky vypadající Deborah Cachet byla v mých uších osobností, která se označuje jako slabší článek. Občasné intonační výkyvy a klokotavá melismata bych jí odpustil, ale její subretní hlas s okleštěnou barevnou identitou nemohl vyjádřit dramatičnost či emoce některých částí (například air Rozjásej se, sijónská dcero měl do jásavosti daleko). Poněkud retardačně na mě působila v závěru díla (Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám?), kdy její „objektivizace“ hudby neokouzlovala barevností, znělostí a Božím vítězstvím – to nebylo poselství naděje.

Pominu-li přípodotek „módní kritiky“ (frivolní  rozhalenka pana Adama, jež mi připomněla nevhodné barevné šle houslisty Jiřího Vodičky na novoročním koncertu České filharmonie působila diskrepantně s černou košilí Václava Lukse a kravatou basisty), dodám, že jsem sice neměl na konci wow efekt jako při únorovém provedení Vranického Symfonie La Tempesta Collegiem 1704, ale byl to nádherný koncert a určitě po dlouhé době nejlepší živý Mesiáš.

Navíc to byl večer s milým bonusem, kdy v řadě pode mnou seděla asi devítiletá holčička a vyjma několika minut, kdy dřímala, zaujatě téměř do půl jedenácté poslouchala. Kéž bychom měli v naší republice hodně takových dětí.

Původně jsem zamýšlel srovnat výklad Mesiáše s provedením České filharmonie na počátku ledna, jenže by to bylo zbytečné. Tehdy to byl zajímavý pokus o Händela, jakkoli poctivý a v některých aspektech pro barokně nevědoucí Českou filharmonii hodně dobrý, „collegiální“ Mesiáš právem aspiroval na to nejlepší, co je možné ve světě interpretace baroka v současné době minimálně ve střední Evropě v interpretaci a koncepci slyšet.

Mesiáš měl pro mě i nehudební codu.  Řada míst v libretu byla pro mě metaforou sebezáchovné války Ukrajiny s imperiálním Ruskem: „Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest jeho“, „Pozvedněte hlavy, otevřete svá nitra a budete vyzdviženi k branám věčnosti, aby mohl vejít Král slávy“, „Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny“, „Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám?“

Na konec partitury napsal Händel tři písmena – SDG (Soli Deo Gloria – Jen Bohu patří sláva), což vyjadřuje vše!

Luboš Stehlík