V dubnu 2024 vydali Jiří Bárta a Terezie Fialová u labelu Animal Music dle mého názoru přelomové album Janáček. Drásavost zůstala zachována, ale je tlumena závojem něhy a lásky. Houslové transkripce působí několik vteřin v pojetí violoncella zvláštně, ale pak vás hudební vlny vezmou do náručí a vám zbývá jediné – nechat se jimi unášet. Manželské pojetí nemá jen příznivce, ale i oponenty. Nevysvětlitelné pro mě je, že převedení Janáčkova smyčcového kvartetu pro duo houslí a cella bylo bráno jako skvělý nový pohled, ale houslová sonáta hraná cellistou je pro některé odborníky cosi obskurního… Jiří Bárta a Terezie Fialová poskytli PH exkluzivní rozhovor.
Foto Julie Hrnčířová.
Základní otázka je jednoduchá – proč Janáček a bylo hodně nesnadné realizovat tak nevšední myšlenku?
JB: Protože Janáček moji mysl a mé srdce okupuje od doby, kdy jsem se jako čerstvý teenager zamiloval do LP Smetanova kvarteta s Janáčkovými kvartety. Jeho Pohádku jsem zvolil pro svoje debutové CD začátkem devadesátých let, k Pohádce a později houslové sonátě jsem se během svého života často vracel, s Terezií jsme před lety nabízeli janáčkovsko – kunderovský program „Můj Janáček“, takže nahrávka byla celkem logickým vyplynutím mého (našeho) celoživotního nadšení z Janáčkova díla. Janáček je celosvětově hojně nahrávaným autorem, myslím, že nevšední je snad jen myšlenka hrát houslovou sonátu na violoncello, i když i ta (domnívám se) v kontextu všemožných úprav zvláště jeho 1. smyčcového kvartetu možná až tak nevšední není.
Headlinem vaší nové nahrávky „Janáček“ jsou adjektiva „něžný a drásavý“. Takže se, pane Bárto, ptám – jak byste posluchači přiblížil v čem je Janáček něžný a drásavý.
JB: Něha a lyrika se nespojuje s Janáčkem často, možná Janáčkova teorie sčasovek i výbušná povaha skladatele přivedla interprety jeho díla k zdůraznění rytmicko-metrické složky a jisté drásavosti na úkor lyričnosti či něhy jeho díla. Musím říct, že pro mne bylo provedení právě Pohádky Borisem Pergamenschikowem a Pavlem Gililovem v roce 1988 zjevením v tom, že jsem slyšel Janáčka především lyrického, hraného přesně podle údajů partitury. Myslím, že ta drásavost v Janáčkovi zůstane vždy, náš úkol interpretů je nepohřbít absolutní krásu obsaženou v Janáčkových partiturách představou pouhých sčasovek, úsečnosti, dramatu. Prostě snažit se k Janáčkovi přistupovat jako k jakémukoliv jinému velkému skladateli hudební historie.
Lze pochopit, proč je takový v operách, ale jak to vysvětlit v komorní hudbě?
JB: A nejsou jeho komorní skladby jakýmisi minioperami pro sólový klavír, respektive housle, violoncello nebo smyčcový kvartet? Houslová sonáta o čtyřech dějstvích, cellová Pohádka o třech? Vůbec bych se takovému přirovnání nebránil.
Neprolíná se vaším podvědomím substituční lítost, že nenapsal violoncellový koncert?
JB: Nejenom Janáček, koncert nenapsali pánové Bach, Brahms, Beethoven, Mozart, Bartók, Berg, Schönberg… U Janáčka mne to kupodivu mrzí nejméně, protože evidentně mu koncertantní útvar mnoho neříkal, vždyt kromě Concertina a náčrtu Putování dušičky nic jiného koncertantního z jeho odkazu nemáme. Ale možná by svůj názor změnil, kdyby tušil, co s koncertem udělají autoři zvláště druhé poloviny minulého století, autoři, kteří koncert definitivně vymanili z toho někdy únavného modelu boje sólisty s orchestrem: Šostakovič (ve svém posledním období), Lutoslawski, Ligeti, Schnittke, Vasks, Glass… U Janáčka mě mrzí, že jakkoliv je každá jeho komorní skladba vpravdě geniální, je jich nepočetně. Přál bych si třeba violoncellovou sonátu, další houslové, klavírní kvartet, kvintet nebo sextet, klavírní trio, další klavírní sonáty. Janáčkovou tragédií anebo prostě trpkým údělem bylo to dlouhé čekání na prosazení jeho tvorby. A možná kdyby tenkrát Jenůfu vzal Kovařovic do Národního hned po brněnské premiéře, Max Brod by se do něj tenkrát zamiloval stejně tak jako o mnoho let později, vsadil bych se, že svět by byl bohatší alespoň o část skladeb, o kterých sním.
Na první dobrou mě napadlo – proč jste se nepustili do smyčcových kvartetů. Okamžitě jsem kontroval – bylo by to přes červenou čáru… Výběr mi přijde logický – Sonáta, Dumka, Romance, Adagio, Presto a samozřejmě originální Pohádka. Přijde mi, že nejtěžší byla úprava dnes už slavné Sonáty, která je pevně spjatá s houslemi a než jsem slyšel vaši transkripci, nenapadlo mě, že by mohla znít jinak. Asi to nebylo snadné. Udělal jste v aranžmá nějaké změny?
JB: Smyčcové kvartety bych opravdu nechal smyčcovému kvartetu. Houslovou sonátu jsem poprvé před více než dvaceti letech hrál s klavíristou Janem Čechem, bylo to splnění snu frustrovaného cellisty zahrát si milovanou skladbu, v žádném případě touha o obohacení cellového repertoáru. Zajímavé je, že u jiného autora či jiného díla jsem tuto touhu “kradení” nepocítil (vlastně ano, ještě jednou – Messiaen: Louange a L´Immortalité de Jesus). Vzpomínám si, že když jsem o tom provedení říkal Miloši Sádlovi, s ohněm jeho vlastním prohlásil „bravo, já jsem o tom přemýšlel celý život, závidím vám“. Hraji celá léta z běžného houslového partu, jen jsem si barevně označil místa, kde laboruji s oktávovými transpozicemi, klavírní part samozřejmě zůstává identický.
TF: Dodám osobní zkušenost, kterou jsme asi před pěti lety učinili s Eben triem, a to, zahrát si smyčcové kvartety v klavírním triu. Nad úpravou Kreutzerovy sonáty aranžovanou Milošem Štědroněm jsme strávili dlouhé dva měsíce, snažíce se dosáhnout kýženého výsledku, následovala asi dvě provedení, po kterých jsme usoudili, že to zkrátka není ono a s pokorou jsme od nápadu upustili…
Pohádkově na mě vždy působila Pohádka. Je pro mě středozemím vašeho projektu. Napsal jste, pane Bárto, že „Pohádka je fascinujícím vhledem do skladatelovy duše“. A že pro interpreta není snadné rozluštit „skladatelovu pravdu“. Jaký je tedy skutečný Janáček, jaká je “pravda”?
JB. Zdá se mi, že v Pohádce cítím ještě více než v Sonátě bezútěšnou situaci Janáčka, ztrátu dcery Olgy, rozpadající se manželství, frustrace z veřejné ignorace jeho tvorby. A Janáčkova pravda? Myslím, že je to pravda univerzální. Pravda, za kterou se přibíjejí lidé na kříž, upalují na hranici, posílají do vyhnanství. Pravda k sobě vlastnímu, k vlastní duši, pocitům, uměleckému svědomí, morálnímu přesvědčení. Touha vyjadřovat se jazykem, který je ojedinělý, ale je to prostě jazyk kterým mluvit musím, protože je to, co upřímně cítím a ne to, co se zrovna nosí nebo říká. Nejenom v tom má Janáček mnoho společného s největšími tvůrci hudební historie a mne mrzí, když je stále ještě vnímán (kupodivu zvláště u publika v České republice. Že by mezi námi stale ještě strašil duch Kovařovice – Janáček mimo jiné neumí instrumentovat – nebo Vítězslava Nováka? Jako jistý exot sbírající nápěvky mluveného slova, z kterých dal dohromady pár oper. Samozřejmě přeháním, ale víte kam mířím.
Má nějaká kompoziční specifika?
TF: Rozhodně netypická jsou tempová označení, které Janáček udává, první i druhá věta, obě “Con moto”, třetí pak Allegro. Co si máme vlastně pod Con motem představit? Živě? Hybně? To je otázka, kterou si já osobně kladu již léta. Snažím se nalézat v každé z vět v con motu něco jiného, ta volnost je vlastně obtížná. Dává ale zase jistou interpretační svobodu.
Dumka, Romance, Presto jsou skutečně okrajovými kusy?
TF: Vůbec nerozumím tomu, proč Dumka a Romance jsou zcela na okraji interpretačního zájmu. Vnímám je jako perfektní kompozice, Janáčkovo hudební genialita je v nich patrná, pouze je to Janáček více romantický, než Janáček jakožto originální, “svůj”, Janáček, jak ho zná svět z jeho vrcholných děl. Věřím, že si obě skladby místo na slunci brzy najdou. Presto jako fantastický přídavkový kus.
JB: Kdyby Janáček vypiloval styl těchto skladeb do nějakého straussovsko mahlerovského pozdně romantického stylu a jako takový byl vnímán, jistě by se tyto skladby hrály dodnes.
Zajímá mě osud Adagia. Původně bylo součástí Pohádky a vy jste jej nahrál jako první na světě. Bylo vyjmuto kvůli nespokojenosti skladatele?
JB: Verzí houslové sonáty bylo také více, akorát se nedochovaly, Janáček byl k sobě neúprosný a v dlouhé genezi svých děl měnil, předělával, škrtal, ničil. Hráli jsme si s myšlenkou natočit onu čtyřvětou verzi, po podrobnějším studiu jsme usoudili, že bychom skladateli mnoho neposloužili. Nicméně čtvrtá věta Adagio (začínající ztišenou ukolébavkou postupně gradující do zoufalého výkřiku) skvěle doplňuje příběh původní Pohádky a domníváme se, že i celkovou dramaturgii desky.
Jaké byly osudy Romance a Presta?
JB: Presto psané ve stejné době na stejném papíře jako Pohádka naznačuje, že bylo zamýšlené jako součást vícevěté (pětivěté?) Pohádky. Tříosminové hlavní téma Presta Janáček cituje i v závěru Adagia, poslední věty čtyřvěté Pohádky – další indicie, která vede k této úvaze, kupodivu nikde nezmíněné.
Paní Fialová, určitě plně stojíte za vaším manželským projektem. Jaký je „Janáček“ z pohledu pianistky, která jistě detailně zná skladatelovy klavírní kompozice? Je mimořádný, má nějaká specifika?
TF: Janáčkův klavírní part nedoprovází, nýbrž je partnerem. Nedávno jsem vyslovila myšlenku, že je zajímavé, když hrajete nebo cvičíte part komorních skladeb opravdových kompozičních velikánů, Janáčka, Beethovena, Mozarta, Brahmse atd., jsou to samy o sobě smysluplné a zcela “úplné” řádky, navíc, u Janáčka spatřuji kouzlo v tom, že not je přesně tolik, kolik jich má být. Ani moc, ani málo. Ale každá z nich je nesmírně důležitá. Specifické bylo pouze to, zejména v sonátě, podpořit témbr violoncella v místech, kde housle mají navrch protože jsou o jednu či dvě oktávy výše. A jestli je Janáček mimořádný? Stoprocentně ano.
Pane Bárto, utkal jste se s mnoha výzvami – za všechny jmenuji Bacha a Beethovena. Kam řadíte ve své diskografii Janáčka?
JB: K takovému hodnocení budu potřebovat velký časový odstup. Jakkoli mám k Janáčkovi osobní vztah, interpretace jeho hudby je nesnadná, nástrojově i interpretačně, a stálo nás to společně i jednotlivě mnoho úsilí a hledání určitě ne menšího než u Beethovenových sonát či Bachových suit.
Hudba je mimo jiné založena na axiomech. Nejlepší smyčcové nástroje dělali Italové. Nejlepší hudba je vážná. Nic nemůže nahradit, ba ani AI, živou hudbu živých lidí atd. Polemizovat s genialitou Bacha, Beethovena, Mozarta a desítek jiných historických osobností není dovoleno, stejné je to, viděno prizmatem probíhajícího Roku české hudby, s českou ikonickou trojicí Dvořák, Janáček, Smetana. Jiným axiomem je pro majoritu, že hudba má znít, jak byla napsána. Vy však teď tento axiom po svém boříte. Někteří budou nadšeni, jiní budou možná vztekle poskakovat. Je vaším záměrem probudit diskusi?
JB: Jestli si najde Janáček díky naší nahrávce cestu k posluchači, který se Janáčkovi dosud bránil, bude to ta největší odměna pro nás. Jestli i odborník shledá, že violoncellová verze houslové sonáty má právo žít, bude to pro mne hezký bonus. Violoncellovou verzi Sonáty mohu vnímat jako krásnou zralou ženu, která si odložila šaty zářivých barev, aby se převlékla do tlumené večerní toalety, jež voní tlumeným parfémem bergamotového oleje…
Mám „Janáčka“ vnímat i jako vyjádření vaší možné životní filozofie, budu-li parafrázovat klasika, „proti proudu“?
JB: Spíš se snažím dělat věci, které opravdu cítím, které ve mně nějak vnitřně rezonují. Že se to někdy neshoduje se všeobecným názorem, je věc druhá.
Dospěl jste k životní metě 60. Jak vnímáte vaši životní cestu?
JB: Ajaj, dejte mi ještě deset let, jestli se toho dožiju, pokusím se odpovědět, ale možná vás požádám o dalších deset…
Jestli se toho dožiju já, zeptám se… Paní Fialová, uslyší-li člověk ukázku a bude nadšen, kde může Janáčka získat?
TF: Žijeme v době digitální, takže jako první se nabízí všechny streamovací platformy, kde je album ke stažení na pár kliků, ovšem kdo zatouží po tom, držet krásný artefakt v rukou a pokochat se krásnou grafikou studia Najbrt, lze objednat online ve vydavatelství Animal Music, či koupit osobně v hudebních prodejnách. Obrovskou naší radostí je také to, že nám Janáček vychází na vinylu. Za to jsme vděční všem našim přátelům, kteří na album přispěli a Petrovi Ostrouchovovi, že se mnou nechal “ukecat” a troufnul si na vinyl s klasickou hudbou. Na atmosféru poslechu gramodesky se těším nejvíc.
Bude možné si Janáčka poslechnout celého někdy, někde živě nebo budou jednotlivé skladby v programech partnery jiným skladatelům?
TF: Letos nás čeká hodně koncertů, kde je v nabídce Janáček, namátkou alespoň ty nejbližší: 16. dubna Smetanův dům v Litomyšli, 23. dubna Petrof Art Gallery v Hradci Králové, album pokřtíme 25. dubna při koncertě v Praze ve Winternitzově vile, v červnu pak festival Concentus Moraviae, v červenci Mezinárodní festival Český Krumlov…
Na co se kromě Janáčka letos těšíte nejvíce? Hrajete i sólově, s jinými muzikanty…
JB: Čeká nás oba společně i individuálně mnoho zajímavých projektů, nerad bych ale něco konkrétně zmiňoval. Ta situace dnes je ještě více než kdy jindy „všechno je jinak“.
TF: Obrovsky se těším v červnu na festival v Kutné Hoře a neříkám to proto, že se to od manželky očekává. A protože jsem se vrátila na svoji alma mater HAMU v Praze, tak na doktorandské studium, těším se i na projekty spojené se studiem a objevováním krás klavírního díla Petra Ebena.
Janáčka vydal label Animal Music a není to první kooperace. Jaké to bylo s Janáčkem? Líbí se vám zvukový obraz a grafika?
JB: Musím říci, že s akustikou Atria jsme se tentokrát (díky přestavbě podia) prali více než při Beethovenovi a nevím, jestli se tam při příštím natáčení vrátíme. I klavír už přestává být v kondici v jaké byl před pár lety.
TF: Výsledek alba u Animal Music je vždy o spolupráci a kooperaci, my předáme výslednou hudbu, která samozřejmě prochází dlouhou a důkladnou diskusí, revizí, opravami. Petr Ostrouchov i mistr zvuku Ondřej Urban jsou opravdu profesionálové, detailisté, slyší tzv. trávu růst a nic nepustí. My jsme v tomhle asi více bohémové a zajímá nás hlavně hudba jako celek, nálada, vyznění… Vrzání židle nám v tu chvíli nepřijde vůbec důležité… Občas nastávají třecí plochy, to je jasné, ale vždy se dokážeme dohodnout, a to na spolupráci opravdu oceňuji. Baví mě inteligentní výměna názorů a umění ustoupit při tvorbě společného díla. Co se týče grafiky, učíme se nechávat to na lidech povolanějších, což jsou v tomto případně Najbrti, kteří se toho chopili, jako vždy, excelentně.
Bude další nahrávací projekt?
TF: Rádi bychom, ale nechceme být kvantitativní na úkor kvality.
JB. Přemýšlím o projektu, který asi mnoho lidí překvapí. I mne samotného, jestli to dotáhnu do konce.
Co si myslíte o desetiletkách české hudby?
JB: … že by si spíš zasloužila větší podporu hudba současná, malí pořadatelé, skladatelé, konzervatoře a akademie. Soustavnou a systematickou. Jednou za deset let si připomenout Dvořáka a spol., autory které si notabene připomínáme prováděním jejich děl neustále, mi smysluplné moc nepřipadá. I když, neuškodí…
TF: Česká hudba nepotřebuje výročí, ale jako akcent pro veřejnost jsou roky české hudby zajisté v pořádku.
Máte, jak vidno, pohodové a naplněné manželství, což není v uměleckém světě pravidlem. Odtajníte recept na naplněný život?
TF: Jakže to bylo s tím důvodem rozvodu v legendárním Svěrákově filmu Kolja?
“Manželka pořád větrala… “, takže to jsme si ujasnili hned na začátku a od té doby je všechno sluncem zalité.
V čase, kdy nehrajete, necestujete, neplánujete a můžete se zabývat sami sebou, jak relaxujete, jako hudbu posloucháte?
TF: Relaxuji s velkou kávou, v přírodě, bez hluku a internetu. Sním o pravidelném cvičení jógy a cestování bez koncertování. Jinak se zabýváme zcela intenzivně všemi našimi dětmi, pokud tedy o nás zrovna jeví zájem, ale zdá se, že zatím ano…
Muzikantů, kteří jsou něčím pro mě zajímaví a jichž si pro určité věci vážím, se na závěr setkání, jedno jestli živého nebo digitálního, táži – co je pro vás v životě důležité?
TF: … nejtěžší otázka jako vždy na závěr… Důležité jsou pouze ty věci, které často nejvíce opomíjíme. Vztahy, rodina, zdraví… Jsou-li v pořádku, je svět v pořádku…
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 