Hrdiny české hudební historie lze v Roce české hudby připomínat vedle velkoformátových projektů i intimně a bez patetických gest.
Bedřich Smetana před rokem 1843.
Ve čtvrtek 11. dubna 2024 uvedlo Muzeum Bedřicha Smetany, které není k mému překvapení odborným gestorem letošního projektu Smetana 200, velmi komorní pořad Tanec nechyběl – Mladý Smetana v deníku a hudbě, který pečlivě a evidentně s láskou připravila Olga Mojžíšová.
Komponovaný pořad je součástí česko-německého projektu k 200. výročí narození našeho „ikonického“ komponisty a byl uveden v řadě lokací – německých a v menší míře i českých. Základem byla četba ze Smetanova deníku z doby jeho studií v Plzni (výborný umělecký přednes Zbyňka Frice). Deník zachycuje léta skladatelových gymnaziálních studií v letech 1840-1843 a stručně nedokončený školní rok v Praze. Je jediným zdrojem informací k tomuto období Smetanova dospívání, které je protkáno protančeným studentským životem plným hudby a horoucí lásky k Jeho Kateřině. Kritické vydání Deníku vydalo Národní muzeum/Muzeum Bedřicha Smetany.
Během komponovaného pořadu promluvili autoři edice Olga Mojžíšová, průvodkyně večerem, kurátorka fondu Smetana a vědecká pracovnice Muzea Bedřicha Smetany, a Tomáš Bernhardt, kurátor sbírek Západočeského muzea v Plzni, o česko-německém jazykovém kontextu Smetanovy doby promluvil Václav Petrbok.
Zazněla samozřejmě živá hudba s vazbou na toto období skladatelova života. Nadějný tenorista Thoma Jaron-Wutz, jenž se možná pokouší napodobit Fritze Wunderlicha, zapěl tři písně (Liebchens Blick, Lebewohl!, Einladung) a klavírista Marek Kozák přemohl zbídačený nástroj a přesvědčivě připomněl půvabné Smetanovy kousky – Polka g moll ze Tří poetických polek (1846-1854), Louisina Polka (1840), Vzpomínka na Plzeň (1843-1844), Bagately a impromptus – Nevinnost, Sklíčenost, Láska (1844) a Pensée fugitive (1845).
Byl to neobyčejně příjemný večer. Rozumím finanční podpoře Česko-německého fondu budoucnosti, ale neměl být institucionální český vklad masivnější? Asi se už nedozvíme, proč Smetana v Plzni nezvěčnil svou žhavou lásku ke Kateřině Kolářové třeba „Polkou pro Katku“… Pořad byl uveden v Regensburgu, Mnichově a v Plzni. Další provedení bude v Berlíně (23. 4.) a ve Výmaru (24. 4.).
Jiří Vodička, David Mareček. Fota Petra Hajská.
Po záštitou Společnosti koncertních umělců odehráli 12. dubna 2024 pro téměř vyprodanou Sukovu síň Rudolfina houslista Jiří Vodička (koncertní mistr České filharmonie) a klavírista David Mareček (generální ředitel České filharmonie) dvořákovský program, kterým avizovali letní vydání své pocty tomuto skladateli u společnosti Supraphon.
Monotematické programy jsou mnohdy ošidné a ne vždy dokáží udržet pozornost publika od prvního do posledního tónu. V pátek se to podařilo! Vstup byl půvabný – Romantické kusy op. 75, intimní, tónově ušlechtilé, bez sukovského patosu. Totálně si mě získala teskná Elegia. Velmi živé a osvěžující.
Dodnes jsem nepochopil, proč se emocionálně proměnlivá Sonáta F dur op. 57 hraje tak zřídka, přitom je to hudba na úrovni Brahmse a technicky je vzdálena světu například Wianiawského, Sarasateho či později Ysaÿe. Výkon pana Vodičky jsem jen tiše obdivoval. Vrchol večera.
Druhou část večera otevřela Sonatina G dur op. 100, pro mě jeden z klíčových opusů Dvořákova amerického období. Pakliže se dobře zahraje, pak je to geniální mistrovský kus, který propojuje Nový svět s vlastí. Bylo to velmi poetické a opět navýsost empatické. Možná bych jen na pár místech zvážil míru vibráta.
V úvodu Romance op. 11 si David Mareček kouzelně pohrál s Faziolim (moc dobrý nástroj). Housle v podstatě v celém spektru oslnivě zpívaly, jen pár tónů na struně G ve forte by myslím vyznělo lépe na některém z nástrojů Antonia Stradivariho, postavených mezi lety 1700-1720, jakkoli housle Josepha Gagliana (1774), zapůjčené panu Vodičkovi rodinou dirigenta Jiřího Bělohlávka, jsou báječné a vyluzují při dobrém použití nebesky sametovou zvukovou krásu.
Finální Mazurek op. 49, jenž patří mezi nejefektnější „přídavky“ houslové literatury, byl dokonalý, mohl by být vypálen do skály jako Mojžíšovo Desatero. Přesto – verze s orchestrem je zvukově nedostižná. Přídavek – Slovanský tanec č. 2, jenž jako jediný upravil pro klavír sám autor. To nebyla tečka, ale vykřičník!
Koncert měl i osvěžující humorný rozměr. Umělci si prý nepřečetli vytištěný program, takže vyměnili obě poloviny večera, ale měl jsem pocit, že to nikomu nevadilo a málokdo poznal, že na úvod zahráli místo Sonatiny Romantické kusy… (Večer měl jistý význam i pro autora těchto řádků, který na lidové škole umění a konzervatoři s láskou studoval vyjma sonáty postupně celý program.)
David Mareček a Anna Paulová v pracovně generálního ředitele ČF.
Coda: Zatímco houslista hrál z tabletu, klavírista z tištěných partů. O obracení stránek se starala Anna Paulová, což byl pro mě šok. Ještě nikdy jsem nebyl přítomen koncertu, kde by byla obracečkou not, snad se nikdo neurazí – poučeným pikolíkem, hudební hvězda, v tomto případě nejlepší současná česká klarinetistka!
„Pokora je skromnost duše, lék proti pýše.“ (Voltaire)
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 