Mnoho let poslouchám stýskání, jak je ohrožena múzičnost dětí a mládeže, v jaké krizi se nacházejí orchestry a divadla se stoupajícím průměrným věkem posluchačů a strašení, že klasická hudba dopadne u nás v tomto století špatně. Jakkoli jsem v řadě věcí pesimistou, snažím se v tomto stát na opačném pólu.
Je těžko vyvratitelnou skutečností, že lidé narození přibližně po roce 2000 (generace Z) mají v majoritě problém s empatií, klasická hudba se klopotně vyrovnává s konkurencí internetu, sítí, digitálních komunikačních prostředků, přetížeností rodičů… Předchozí generace, baby boomers narození mezi roky 1946 a 1964, kam patřím (i generace X narozená od roku 1965 do roku 1979, generace Y s roky narození 1980 až 1997), řešili v něčem jiné, v něčem podobné problémy. Ohledně umění tu vždy byla někdy širší, jindy užší dětská elita, generovaná hlavně lidovými školami umění (dnes základními uměleckými školami). Často si vzpomenu na svého přítele, v devadesátkách „ředitele ředitelů ZUŠ“, který tehdy drsně leč nakonec úspěšně čelil nápadům hloupých politiků a byrokratů ponížení statutu elementárního uměleckého školství. Kdyby se to tehdy oněm hlupcům podařilo, bylo by dnes obdivuhodné snažení lidí jako Magdalena Kožená asi zbytečné (https://polyharmonie.cz/2024/04/17/zus-open-poosme/), protože by možná už neměli co „zachraňovat“.
Základní školství má jistě řadu chyb a problémů (například redukční státní dieta v pořizování kvalitních hudebních nástrojů), ale nemám pocit, že je v destruktivní krizi. Stovky zušek vyzařují neuvěřitelnou kreativitu a nadšení ředitelů a učitelů, což se projevuje nejen v úrovni výuky, ale i v tom, co vzniká tzv. navíc, mimo plány i platy. Příklad za všechny: Moje vnučky, které nadšeně navštěvují zušku Josefa Slavíka v Hořovicích (mimochodem v roce 2015 oslavila své výročí nádherným Almanachem) mě pokaždé, když je vidím, přišpendlí ke křeslu a opakovaně mě zahrnují písničkami, které vstřebaly od svých učitelek. Je to krásnější přišpendlení, než jaké občas zažívám v koncertních sálech.
Naštěstí nemáme jen zušky. Elitní české hudební instituce vyvíjejí edukační aktivity, před nimiž smekám a které ve mně budí naději, že klasická hudba bude mít své místo v naší společnosti nejen v tomto století. Asi nedosáhneme úrovně pobaltských a severských zemí, ale dosáhneme působit na nemalý výsek dětí a snad i teenagerů. Jen pohled na aktivity orchestrů a počet mladých na koncertech (zvláště těch lehce alternativních) mě naplňuje nadějí… Když jsem 20. dubna byl svědkem v nevhodné Smetanově síni Obecního domu zakončení cyklu FOK Orchestr na dotek, kdy byl z pohledu dětí obrovský sál téměř plný, viděl rozzářené oči mých vnuček a jak jedna z nich spontánně tančila při hudbě Orffa, Charpentiera, Debussyho…, měl jsem aspoň na chvíli pocit, že svět je v pořádku.
Coda. Nemám pocit, že hlavním problémem klasické hudby u nás je v současnosti starost o budoucí recipienty. Strukturální problémy jsou v jejím postavení viděno prizmatem státu a majority. Na jedné straně politici velkoryse podporují „rok české hudby“, přičemž takový by měl být každý rok, a Bedřicha Smetanu, chlubí se jak štědře podporují klasickou hudbu a třešničkami jako například Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, mezinárodní Pražské jaro, národní Smetanova Litomyšl, úspěchy v cizině, ale připustí zoufalé platy hudebníků, právní bezvědomí a klopotně hledají peníze na nové koncertní sály. Prezidenti, politici a vysocí byrokraté mi notně připomínají šlechtu druhé poloviny 18. století. Těch osvícených jako tehdy je ale ještě méně.
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 