Díky vedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byla jeho hostem 24. a 25. 4. americká dirigentská legenda Leonard Slatkin (1. 9. 1944), jenž není, jak se mi zdá, pro špičkové české a moravské festivaly a orchestry zajímavý. Přitom jeho kariéra je, abych použil současné módní spřažené přídavné jméno, dechberoucí: mimo jiné byl velmi úspěšným šéfem jak Saint Louis Symphony (1979-1996), tak Deitroit Symphony (2008-2018), hudebním ředitelem National Symphony Orchestra Washington a hlavním hostem v Pittsburghu, Hollywoodu, Royal Philharmonic a u Philharmonia Orchestra… Rozpačitá je jen jeho čtyřletá epizoda u BBC Symphony Orchestra (2000-2024), kde jej v roce 2006 vystřídal Jiří Bělohlávek, do té doby hlavní hostující dirigent. Spoustu nahrávek i cen uvádět nebudu a odkazuji na internet.
Fota Petr Chodura / FOK.
Pro FOK byla čest, že do Prahy přijel a uvedl inspirativní program. Připadá mi, že při jeho životopisu a celoživotní vášni pro moderní a současnou hudbu nemohl večer začít jinak než Hudbou pro Prahu 1968 Karla Husi, kterého dirigent dobře znal. Slavná Aria byla možná víc nostalgická než depresivní, finále Toccata and Chorale však bylo strhující. Pro mě sice poněkud jiný pohled než u Tomáše Braunera (viz CD firmy Supraphon), ale až dojemně krásný. V incipitu husitského chorálu byly naděje i vzdor.
Ostrým řezem byla Rachmaninovova hitová Rapsodie na Paganiniho téma s Olgou Kern u klavíru. (Leonard Slatkin toto dílo uvedl v roce 2002 na Pražském jaru s Michailem Pletněvem a National Symphony z Washingtonu. Provedení jsem neslyšel, takže nemohu srovnat.) Bylo to dle požadavku autora velmi virtuózní a efektní, nicméně provedení Lukášem Vondráčkem v březnu 2023 s podporou Tomáše Braunera a FOK bylo zajímavější, v tempech i v lehkosti úhozu, v práci s detaily a v jiném využití pravého pedálu. Olga Kern virtuózně přidala virtuózní Fascinating Rhythm George Gershwina, čímž umocnila americkou linii večera.
Sympaticky vstřícným gestem pořadatele koncertu ve Smetanově síni Obecního domu vůči dirigentovi byla česká premiéra Slatkinovy komorní pocty rodičům Kinah (hebrejsky elegie), kde hojně pracuje s prvky Brahmsova Dvojkoncertu, dojemné vzpomínky na koncert svých rodičů v roce 1963, který se kvůli náhlému úmrtí otce neuskutečnil. Kompozičně sice patří spíše na rovinu vrstevníka a také komponujícího dirigenta Michaela Tilsona Thomase, než mezi giganty typu Britten, Messiaen, Lutosławski či Pärt, ale bylo to hollywoodsky příjemné a kontaktní.
Poslední číslo koncertu bylo zároveň vrcholem. Málokdy jsem totiž slyšel živě stejně dobré provedení „suity“ Američana v Paříži George Gershwina. Pod názvem American in Paris si asi většina vzpomene na kouzelnou romantickou komedii s Gene Kellym, Leslie Caron a s Gershwinovou hudbou. Jenže ona má kromě jazzové a taneční roviny řadu skvělých kompozičních vychytávek, které ve filmu neuslyšíte a nebylo tomu tak ani v jinak nápaditém gershwinovském večeru v roce 1998 na Pražském jaru, kdy Libor Pešek vedl mohutnou dechovou formaci Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Tehdy to vypadalo, jakoby chtěli Američané svou energií Paříž dobýt. Rtuťovitý, autentický Slatkin inspiroval FOK k nadšenému výkonu, kde odhalil nejen lyrickou vrstvu partitury, ale mnohé detaily, kterých jsem si desítky let nevšiml. A bylo to nádherně roztančené.
Američan byl sympaticky příjemný, občas trošku alkoholem unavený a jakoby vzpomínající na minulost. Musím zdůraznit skvělé sólové vstupy z orchestru – koncertní mistr Roman Patočka, tuba, trubka… Snad bude FOK natolik moudrý, že nabídne Leonarda Slatkina Pražanům i v repertoáru, s nímž si desítky let podmaňoval Ameriku a Evropu.
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 