Rok české hudby v Brně

Výraznou provázanost Roku české hudby s našimi operními scénami není třeba zdůrazňovat. Na brněnském jevišti hraje tradičně tento svátek dominantní roli. Všechny české tituly se vrátily na jeviště, jako například  Řecké pašije a Hry o Marii Bohuslava Martinů, obnovili zde i velmi  půvabnou inscenaci Prodané nevěsty, kterou režíroval Ondřej Havelka, kterou Brno uvede  také na festivalu v Litomyšli.  

Jiří Heřman. Foto NdB.

O premiérách  jsem si pak povídala s uměleckým šéfem opery Národního divadla v Brně Jiřím Heřmanem.

Tou první byl Dvořákův Jakobín. Skvost naší národní opery plný české hudebnosti. Nemohu nezmínit ani Prodanou nevěstu v koprodukci s Divadlem Spejbla a Hurvínka (před časem jste jí v PolyHarmonii věnovali samostatný komentář). Na základě nového scénáře Patricie Částkové  vzniklo báječné zábavné představení, a to zdaleka nejen pro děti. Pro mne osobně je to skutečný objev jak se dají loutky v opeře využít. Ono překročení hranice mezi světem loutkového divadla a operou se velmi podařilo. I naše další vykročení bylo poměrně netradiční. Mám na mysli uvedení Smetanova Dalibora v hudebním nastudování Tomáše Hanuse a v režii Davida Pountneya. Celá tato produkce vznikla ve spolupráci s Velšskou národní operou. Myslím si, že cílem Roku české hudby není otrocky uvádět díla našich autorů, ale umět se k nim nově postavit, najít v nich něco co jsme možná v předchozích interpretacích neobjevili. Mne osobně pojetí Tomáše Hanuše a Davida Poutneye velmi zaujalo, dotyčné dílo podle mého názoru  neskutečným způsobem ožilo. Ať už jde o způsob hudebního nastudování, které sbor i orchestr Janáčkova divadla posunulo o míle dopředu, tak o věčnou debatu o tom jestli má umělecký šéf právo dovolit přesunout umělecké dílo do jiného období či jiné interpretace. Názory jsou velmi různorodé. Někoho tento historický posun tématu osloví, někoho ne, jiný je dokonce pobouřený. Pro mne je velmi důležité, že vznikl dialog, že se o těchto otázkách debatuje.

Tento rok měla v Brně premiéru pozoruhodná  inscenace Dvořákovy Rusalky.  Vnímala jsem ji jako velmi sugestivní, zvláštní,  teskný svět.

O Rusalku režiséra Davida Radoka jsem usiloval už dlouho. Vzniknul tak skutečně krásný a závažný projekt. Jsem rád, že se rozhodl pro Brno vytvořit novou verzi, která vychází z jeho inscenace v göteborské  opeře. Byl jsem si hned na počátku jistý, že půjdeme do hloubky Dvořákovy hudby , že to bude inscenace, která vypráví o nás o lidech. Není to pouze pohádka, třebaže výprava pohádkovostí dýchá. Hloubka vyprávění tohoto příběhu mne velice zasáhla. David Radok je pro mne velkou osobností české operní režie.

Rusalka: Ivana Pavlů – 2. žínka, Doubravka Součková – 1. žínka, Jana Šrejma Kačírková – Rusalka, Jan Šťáva – Vodník. Všechna fota: Marek Olbrzymek.

Čeká přátele opery něco na způsob překvapení?

Rok české hudby je pochopitelně svázaný s českými skladateli , nicméně když jsem, řekněme, před čtyřmi lety uvažoval o tomto roku, tak mne napadlo, že uděláme česko-slovenskou premiéru. A sice uvedení nového díla slovenské skladatelky Lubice Čekovské na libreto české autorky Viktorie Knotkové a to na téma identity. Což je dnes záležitost velmi často řešená a diskutovaná.  Toto operní  libreto vychází z románu Virginie Woolf Orlando. Je to úžasný námět, který vypráví příběh muže, jenž v průběhu staletí se promění za ženu. Jako výchozí bod máme soud nad Orlandem…nebo Orlandou a posuzujeme jeho identitu. V čase se přeneseme až do období renesance. Hudba Lubice Čekovské je velmi působivá. Když jsem ve Slovenském národním divadle slyšel její operu Dorian Gray, tak už tehdy jsem si řekl, že je to pro mne druhá Kaija Saariaho, jak dovede pracovat s lidským hlasem, umí komponovat pro velký sbor, orchestr, no, moc se těším.

Dalibor: Peter Berger – Dalibor.

Vyvrcholením Roku české hudby v Brně bude jistě Janáčkův festival.

Janáčkovi bude patřit celý podzim. Vlastně už v červenci oslavíme tady na piazzettě před divadlem 170.výročí skladatelova narození. Připravujeme celodenní program, bude to taková pozvánka na podzimní festival. Pod širým nebem se sejdeme, abychom se mohli ponořit do krásy opery Její pastorkyňa, a to společně s Markem Ivanovićem a Patricií Částkovou v pořadu Krok za oponu a od osmi hodin večer nabídneme projekci úspěšné inscenace Její Pastorkyně z londýnské Královské opery v režii Clause Gutha.  Pochopitelně, že připravujeme i bohatý program pro děti. Onoho 3.července mohou také všichni zanechat své přání Janáčkovi před divadlem.

A bude taky dort?

Málem bych zapomněl, narozeninový dort nesmí chybět.

Jakobín: Jiřík- Aleš Briscein, Terinka- Lucie Kaňková, učitel Benda (vzadu)- Petr Levíček.

Podzimní Janáčkův festival  je vždy velkým hudebním svátkem.

Jeho vyvrcholením budou Výlety páně Broučkovy, které vlastně završí celý cyklus Janáčkových oper , které jsme nastudovali od roku 2014. Mám velkou radost, že Janáček nezůstane jenom v Brně, je to totiž koprodukční projekt, který poputuje do Berlínské státní opery a Teatro Real v Madridu. Bude mít hvězdné obsazení. Vzpomínám si jak mi režisér Robert Carsen po brněnském uvedení Osudu poklepal na rameno a pravil: „No, už jediná Janáčkova opera, kterou jsem nedělal, je Brouček…Tak co myslíš?“ No, před pár týdny už jsme se setkali nad jeho konceptem a mám z tohoto Carsonova  režijního  nastudování s dirigentem Marko Ivanovićem hezký pocit. Broučka bude zpívat skvělý britský tenorista Nicky Spence.  Hlavně však budeme slavit sté výročí opery Příhody lišky Bystroušky v nádherném obsazení s Kateřinou Kněžíkovou jako liškou a Adam Plachetka se poprvé představí jako revírník. Hlavním hostujícím souborem bude již  zmíněná Berlínská státní opera, která přiveze Věc Makropulos.  To pochopitelně zdaleka nejsou všechna zajímavá a krásná setkání s Janáčkem.  Nechme si však některá překvapení až na podzim…

Zuzana Ledererová