Vážný zájem patří bezesporu k nejkreativnějším a nejzajímavějším platformám prezentace komorní hudby v Praze. Pakliže bych měl hledat formální škatulku, pak pořádá setkání hudbymilovných, poučených lidí, něco mezi domácími koncerty a intelektuálními salony přelomu 19. a 20. století. Zakladatelem a hybatelem od roku 2016 u nás nevšedního konceptu je violoncellista Tomáš Jamník (1985), jehož současným domicilem je Berlín.
Tomáš Jamník s přáteli v mlze. Fota Vojtěch Brtnický.
Spolek se charakterizuje takto: „Když se zeptáte na vážnou hudbu někoho, kdo ji neposlouchá, často vám odpoví, že vážné hudbě nerozumí. Je to však často jen díky bariérám, které si sama vážná hudba vytváří, a které odrazují nové posluchače od návštěvy koncertního sálu. Vážné hudbě lze porozumět snadno, jedná se o svět plný příběhů a emocí, které skrze hudbu můžeme společně prožívat. Chceme tento svět otevřít všem, kteří o něj mají zájem! Pořadatelé, hráči a posluchači mají vůbec poprvé možnost nezávisle pořádat domácí koncerty vážné hudby. Záleží nám na bezpečí, proto sami můžete komunikovat pouze s těmi uživateli, kteří mají doporučení od ostatních uživatelů. A pokud chcete, můžete uspořádat soukromý koncert pouze pro vaše přátele a rodinu.“
Kulturní centrum Atrium na pražském Žižkově (bývalý farní Kostel Povýšení svatého Kříže postavený v letech 1717-1719) letos slaví čtyřicátiny. Vážnému zájmu nabídlo příjemný prostor pro uspořádání narozeninového koncertu 26. dubna. Pan Jamník rád překvapuje a tak po konzultaci s přáteli inicioval skutečně hodně nevšední „vážný zájem“ a v Roce české hudby propojil německou romantickou hudbu s německou poezií, kterou vybral Jonáš Hájek, jinak spjatý s nakladatelstvím Baerenreiter, recitovala Ramona Schultz. Jaké osobnosti naplnili název večera Německý klasický romantismus (v Ostravě byl koncert uveden pod headlinem Mistři komorní hudby)? Silnou trojkou byli zkušení mistři svých nástrojů – klarinetista Igor Františák a cellista Michal Kaňka, rovnocenným partnerem byla kometa českého klavíru Marek Kozák.
Německou literaturu reprezentovaly ukázky z tvorby Friedricha Schillera (Hoffnung, An die Freude), Friedricha Höderlina (Der Gang aufs Land An Landauer, Abendphantasie) a Annette von Droste-Hülshoff (Das öde Haus). Jelikož recitace byla sice autentickým, ale jen amatérským přednesem a jakkoli uznávám smysl konceptu večera, pro mě byla mnohem poutavější hudba, jež byla geniální a provedena na vysoké úrovni.
Jelikož Vážný zájem není o dokonalosti interpretace, ale hlavně o koncepci, programu, emocích a specifické atmosféře, kterou vždy ovlivňuje vybraný prostor, drobné nepřesnosti mi vůbec nevadily a nechal jsem se doslova unášet vlnami hudby.
Naději doplnily Beethovenovy Variace pro violoncello a klavír, WoO 46, Höderlinovu raně romantickou přírodní lyriku vystřídalo Beethovenovo Trio B dur pro klarinet, violoncello a klavír, op. 11. Beethoven byl velmi příjemný, i když pro tuto hudbu by byl určitě zvukově vhodnější měkčí zvuk Bösendorferu než Steinwaye. (Křídlo má už něco za sebou.)
Skvěle dopadly Fantazijní kusy pro klarinet a klavír, op. 73, Roberta Schumanna, kde byl Steinway na svém místě a klarinet barevně kouzlil. Vrcholem bylo Brahmsovo Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114. Vznik díla následoval pro Brahmsově tvůrčí krizi, kdy dokonce oznámil svému nakladateli Fritzovi Simrockovi, že je „konečně čas přestat /skládat/“. Seznámení s uměním Richarda Mühlfelda, hlavním klarinetistou Dvorního orchestru v Meiningenu, ho však inspirovala k tomu, aby v letech 1891–94 vytvořil tři nové komorní kompozice s klarinetem jako hlavním nástrojem. V dopisech přátelům Brahms bájil o Mühlfeldově hře a v březnu 1891 napsal Claře Schumann: „Na klarinet nikdo nemůže hrát krásněji než zde pan Mühlfeld.“ Měl jsem pocit, že pan Františák mu nezůstal nic dlužen, speciálně pak v Andantinu grazioso, jež patří k melodicky nejkrásnějším Brahmsovým skladbám.
Nevím proč, ale původně měl večer skončit recitací, a to Ódy na radost, což by bylo podivné, a tak trio nečekaně přidalo drobnost průměrného švýcarského komponisty Paula Juona (Rêverie), který byl maximálně eklektikem německého romantismu, což bylo nevhodné. Vážný zájem v Atriu byl nenápadnou, ale opět zušlechťující událostí jara.
Kromě výsostného umění projektového tria mě oslovily Höderlinovy verše: „Přijď, sladký spánku; strádalo srdce mé už dost. Však také, mládí mé, dodoutnáš, ty zádumčivé, náměsíčné! Klidné a radostné je pak stáří.“ (Překlad Jan Zahradníček)
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 