Římskokatolická církev má v Česku osm diecézí, pražská má však speciální postavení, protože pražský biskup je zároveň arcibiskupem, tedy metropolitou, dodal bych s notnou nadsázkou, že je to český otisk papeže, který je v hierarchii první mezi prvními.
Letos slaví Praha 680. výročí povýšení arcibiskupství. Mše by na oslavu nestačila, ale náročný koncert s patřičným společenským leskem byl ten pravý nápad, takže na základě dobrých zkušeností pověřilo pražské vedení církve Český královský institut logistikou a ekonomikou a festival Hudba Znojmo hudebním obsahem galakoncertu 28. dubna ve Španělském sále, pár metrů od Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha.
Vše mělo velmi dobrý výstup, dokonce i víno bylo o třídu lepší než je tomu v jiných pražských sálech. Jen jsem nepochopil, proč se koncert nekonal v Katedrále, o níž šlo především. Možná by nevypočitatelné počasí nebylo publiku milé a nebyl by z toho očekávaný společenský profit…
Hudební schéma bylo v rámci možností dobře postavené. Předně mělo výborné základy – skvělé hrající a zpívající Czech Ensemble Baroque, Czech Ensemble Baroque Choir, hudbou posvěceného dirigenta Romana Válka, který je nejen jejich šéfem, ale i hudebním ředitelem znojemského festivalu, a poněkud nevyrovnanou skupinu sólistů. Prvním číslem byla Missa Sanctificationis Sancti Joannis Nepomuceno Antonia Caldary, odraz nepomucenské úcty v druhé polovině 17. století. Jelikož pro Církev byl Jan Nepomucký velmi důležitým svatým a stavěla na něm své PR, bylo protěžováno vše s ním spjaté. Nejspíš v roce 1729 zazněla poprvé tato Caldarova mše, možná provedená až 150 hudebníky. (V roce 1963 byla značně upravená mše provedena na turné Českého pěveckého sboru pod vedením Josefa Veselky v Itálii, o což se tehdy zasloužil podnikavý Ladislav Vachulka.) Jak připomíná ve skvělém průvodním textu Jana Spáčilová Caldara byl v 18. století oblíbeným skladatelem. Svědčí o tom i skutečnost, že mše existuje ve třech verzích a pod jmény pěti skladatelů. Rekonstrukce pro aktuální provedení tedy musela být práce hodná Sisyfa. Myslím si, že Roman Válek odvedl obrovitou a úspěšnou práci nejen v roli dirigenta, ale i muzikologa a inspirátora. Příjemným překvapením byl pozoruhodně kvalitní sbor.
Caldarova hudba plná emocí dokládá známý fakt, že tehdejší „běžná“ produkce měla vysokou úroveň. Neměl sice molekuly geniality jako Bach, Händel, Vivaldi nebo třeba Zelenka, ale v jeho hlavě vznikaly báječné skladby, z nichž některé mohou oslovit vnímavé posluchače i v 21. století. Na velmi slušné úrovni zpívala „hvězda“ večera Franco Klisović, Chorvat, který dostal právem přednost před domácími kontratenoristy, a sólisté sboru – sopranistka Lenka Cafourková, tenorista Ondřej Holub a basista Jiří Miroslav Procházka. (Během večera úspěšně sólově probleskli další sboristé: údajně Zuzana Badárová a Jakub Kubín…)
Ochutnávku z Händelova Rinalda jsem přijal jednak jako oslí můstek k finální skladbě nebo jako poslechově atraktivní dárek publiku. Árie Venti, turbini a ještě víc efektní Or la tromba jsou technicky náročné a mohou být vizitkou pěvecké techniky a kvality hlasu. Altista Klisović odvedl dobrou práci. Zpíval čistě, stylově, nicméně jeho současná barva a síla hlasu i virtuozita jsou zatím vzdáleny kontratenorové elitě úrovně Franka Fagioliho nebo Jakuba Józefa Orlińského. Obecně jsem si upevnil přesvědčení, že nejen v Rinaldovi raději, aspoň v nahrávkách, naslouchám vášnivě zpívajícím ženám, například Cecilii Bartoli nebo Vivice Genaux.
Roman Válek děkuje Franku Klisovićovi.
Očekávaným a splněným vrcholem koncertu bylo Te Deum for the Victory at the Battle of Dettingen, HWV 283, Georga Friedricha Händela. Pominu-li několik nátiskových problémů barokních klarin a trombonů, bylo to vynikající provedení jak od orchestru, tak sboru. Kdyby bylo obsazení dvojnásobné, byly by emoce, zvláště ve forte, ještě majestátnější, „královštější“, ale pan Válek opět pokořil podivnou akustiku Španělského sálu, která není vůči publiku zrovna přátelská, a oslava pražského arcibiskupství, Händela, Dettingenu a krále Jiřího II., k čemuž se přifařil Český královský institut, byla dokonalá…
V několika výstupech se konečně objevil Adam Plachetka, pro mnoho lidí větší magnet než pánové Caldara a Händel. Dlužno dodat, že publikum včetně jeho ženy Kateřiny Kněžíkové, Pavla Šporcla, ministra kultury i ministra zemědělství hodně oblažil svým nádherným hlasem. Zpěvem i vystupováním to byla hlavní hvězda večera, v souzpěvu všech sólistů bylo až komické, že jakkoliv se altista i sboristé velmi snažili, působili vedle pana Plachetky jako učni.
Role Adama Plachetky nebyla sice “hvězdná”, ale v létě si vše vynahradí na festivalu Hudba Znojmo.
Možná pro odlišení, z rozmaru, absence sebereflexe, se pan Klisović oblékl do bílého. Nevkusný nesoulad s celým ansámblem mi připomněl houslistu a kapelníka Andrého Rieu… Měl jsem pocit, že většina publika (doufám kromě prelátů) nezná latinské duchovní texty a neumí italsky. Snad by uvítali, kdyby součástí jinak dobré programové brožury byly texty přeloženy. Rozumím, že pražské arcibiskupství umí pořádat jen mše, a tak si sjednalo servis. Festival Hudba Znojmo i Český královský institut odvedli práci na vysoké profesionální úrovni!
Coda. Než zaznělo Caldarovo vznešené mešní Kyrie, musel jsem proposlouchat VIP proslovy včetně nevysvětlitelně chodícího “moderátora”. Za římskokatolickou církev pronesl pěknou řeč Zdeněk Wasserbauer, jehož celý titul zní: český římskokatolický biskup, pomocný biskup pražský, titulární biskup butrintský, generální vikář pražské arcidiecéze, kanovník svatovítské kapituly v Praze, ředitel kurie pražského arcibiskupství. Poslouchal-li jsem dobře jeho střídmou „vojtěšskou řeč“, nezaznamenal jsem, že by vedle chvály a děkování pronesl kajícnou prosbu o odpuštění za zlo, které má za 680 let na svědomí jeho církev. A že jich bylo – upalování, věznění, konfiskace, pokatoličťování, reálné popírání slov Ježíše Krista, odpustky, potírání svobody slova a vyznání, sexuální deviace kněží atd. Na druhou stranu dobrý posun je znát. Když jsem si četl po koncertu Katolický týdeník 17, zjistil jsem, že Církev fandí Taize. Mezi 14. až 17. stoletím by mladé lidi z tohoto světového hnutí věznili nebo rovnou upalovali.
Český královský institut je bohulibý spolek, jenž vážně medituje o království jako záchraně českého a moravského lidu: „Monarchie představuje jedinečný koncept, protože předpokládá nepolitickou a reprezentativní hlavu státu.“ V tiskovině Echo Media – Speciál Monarchie, kterou spolupořadatel večera rozdával, jsem viděl provokativní titulky: Jedinečný koncept státu. Obnova tisícileté tradice na obzoru? Monarchie versus demokracie. Monarchie, ne anarchie. Prezident? Král? Osobnost! Neděle 28. dubna 2024 byla hvězdným okamžikem noblesního marketingu a propagace Českého královského institutu. V současnosti údajně uvažuje deset procent lidí o monarchii jako o ideálním státním zřízení, předpokládám pod laskavým dohledem oslavence, ale kdoví jak tomu bude za dvacet, třicet, padesát let. Možná by se vnuci a pravnuci české šlechty už měli šikovat do fronty na svatováclavskou korunu, korunovační žezlo a jablko…
Byl to hudebně povznášející večer. Jen jsem měl pocit, že hodně lidí v sále moc nechápou hluboký obsah obou duchovních kompozic a těší je spíše společenské cvrlikání.
Luboš Stehlík
PolyHarmonie 